Odlet

       Dnes večer se koná v Aténách pod Akropolí oficiální ceremoniální start. I já se dnes vydávám do Atén. Start sice nestihnu, ale takové jsou plány, takže to nevadí, Mira to tam odfotí, hlavně když budu připraven někde na 1. RZ. S napětím usedám do auta a vyrážím na Prahu. Dopravní zpravodajství zni docela optimisticky. Když se dostávám blíž metropoli zjišťuji, že se nemám čeho bát, barikády ani kolaps nikde. Provoz na pražském okruhu připomíná spíš víkend. Na parkoviště k letišti se dostávám bez sebemenších problémů a obsluha minibusu mne odváží na terminál.

     Takže po této stránce vše v pořádku, jen mám asi 4 hodiny času a tak si musím najít nějakou zábavu. Od vysedávání v baru, či nějaké nálevně mě uvědoměle odrazuje samo Letiště Praha. Kdo si chtěl někdy dát na Ruzyni třeba půllitr Plzně, tak ví o čem mluvím. Inu 150 CZK za pivo a já nevím kolik za další alko i nealko, o jídle ani nemluvě, působí značně preventivně. Nakonec jdu do letištního kina, které je kupodivu zadarmo a při české klasice – Světáci - mi čas příjemně plyne.

„Do Atén?, Jedete taky stávkovat?“, ptá se mě slečna na check-inu s mírným opovržením. „To ne, já letím na rally,“ odvětím hrdě a svojí odpovědí ji evidentně uklidňuji, i když zřejmě vůbec netuší, za jakým účelem se to tam vlastně vydávám.

V Zurichu, kde mám další 4 hodiny čekání (jak já nesnáším čekání!) jsem si pivo už dal. Možná je vám divné proč Zurich, když Atény jsou plus/mínus opačným směrem. Je to samozřejmě z čistě prozaických důvodů, letenka je mnohem, mnohem levnější. Ačkoli po celodenním čekání a cestování jsem byl už docela zblbnutý a viděno touto optikou, jsem lehce zalitoval, že jsem si přece jen nepřiplatil za přímý let.

První den

Kluci mě vyzvedli na letišti asi pul hodiny po půlnoci Aténského času a hned jsme si to namířili k dějišti první 1. RZ Thiva. Zdravím se i s Michalem a představuju se, ale vypadá, že už se známe. Paměť na obličeje nikdy nepatřila k mým silným stránkám. Zhruba po hodině se dostáváme příjezdovou cestou na divácké místo. Přístup je po šotolině, ale je to jen kousek nad nejbližší obcí, takže v pohodě. Kolem půl třetí zaléháme do spacáků, spíme venku pod širákem. Jen Michal zůstává na noc v autě, asi ví co dělá.

Aby se nám klidně spalo, vyměníme si s Mirou několik domněnek na téma přítomnost plazů, štírů a jiné havěti ve zdejší přírodě. Nemůžu usnout, ale scenérie je tu nádherná. Svěží noční vzduch, kola Velkého vozu ozařuje měsíc, který je téměř v úplňku, cvrčci koncertují naplno a ze vzdálené vesnice sem doléhá bečení ovcí.

Už skoro spím, když v tom mě něco probírá. Ohlédnu se směrem k Mirovi a zdá se mi, že má zvednutou hlavu, ale ty uši…! Počkat, to není Mira! Asi půl metru za ním stojí nějaké zvíře, v prní chvíli mě napadá, že je to pes. Pomalu se zvedám, což tvor registruje a vzdálí se asi o dva metry. Instinktivně nabírám do dlaně hrst kamení a snažím se nečekaného vetřelce zaplašit, naštěstí není nijak agresivní. Zároveň se snažím probudit Miru, který se trochu probral a hází po šelmě několik šutrů a ta nakonec definitivně ustupuje. myšlenkami na hady, psy, štíry, kojoty a podobně usínám až po hodně dlouhé době. Probudil jsem se za deset sedm, po zhruba třech hodinách, takže jsem se opravdu dobře vyspal..

Další pokus o spánek už neměl cenu. I když RZ začínala až v 9:08, už začínali postupně najíždět diváci na motorkách v autech, na skútrech i na čtyřkolkách a tak jsem si raděj šel dát do právě otevřené provizorní „Kantiny“ tradiční řecké ledové frapé, abych se aspoň probral.

Něco po deváté hodině konečně odstartovala RZ. S Michalem jsme si našli divácky pěkné místo na protisvahu a naskytl se nám výhled na asi 150 m „esíček“. Mira pobíhá s foťákem o kus dál. Pak dorazil Loeb. Razantní jízda, pěkně vede svoji DS3 do zatáček, kameny odlétají od kol a jak je na zdejší suché šotolině typické, zvedají se za autem okamžitě mračna hustého prachu. Má to ale jako první složité. I další průjezdy byly hezké, za zmínku stojí zejména Novikov, v S2000 jede neskutečně Tanak. Shodli jsme se s Michalem, že Martin Prokop zůstal trochu za očekáváním, ale samozřejmě na 150ti metrech se to nedá posoudit objektivně.

S dobrým pocitem z hezkého zážitku se přesunujeme na další RZ. Po taktické poradě jsme usoudili, že časově nejschůdnější a divácky i z fotografova pohledu nejzajímavější bude brod na RZ 4. A potom by se v podvečer dala stihnout ještě RZ 6. Rozhodně zajímavá byla už příjezdovka, která si v ničem nezadala s rozbitými RZ. Při stoupání nekonečnými serpentinami vzhůru po něčem, co by se u nás nikdo nedovolil nazvat ani polňačkou několikrát pochybujeme, že dál je to vůbec možné. Několikrát už nás vystrašila rána kamene do podběhu a po očku sledujeme, jestli za sebou nenecháváme stopu v podobě proražené vany. V půjčovně by se asi divili, kam bereme jejich auto na výlet.

Nakonec jsme zastavili asi 1 km před RZ a zbytek došli pěšky (ukázalo se, že jsou to spíš 2 km). Přicházíme na místo, kde se už tísní docela velké množství lidí i fotografů. Pořadatelé mají co dělat, i vrtulník přistává, aby nám činovníci domluvili. Místo to bylo opravdu hezké – z levotočivé zatáčky po mírném klesání nájezd rovnou do brodu. Jezdci volí různou stopu, což se projevuje zejména tím, že každý ohazuje gejzírem blátivé vody jinou část početného publika, které se po odletu pořadatelů zase nenápadně vrátilona původně zaujatá místa blíže trati.

Plány ohledně RZ6 nám narušuje zejména zmíněná příjezdovka, kde jsme nuceni pohybovat se průměrnou rychlostí „co noha nohu mine“. To a také přejezd dlouhý celkově přes 160 km mění naše rozhodnutí a pro dnešek měníme rally za Delfy. A děláme velmi dobře. Uprostřed rozsáhlých skalních útesů nad hlubokým údolím se rozkládá soubor staveb, či jejich pozůstatků, z nichž jsou některé starší než 2500 let. Divadlo, věštírna, stadion…no prostě nádhera! Co všechno a v jakých podmínkách dokázali staří Řekové vybudovat! Možná by si z nich mohli brát jejich současní potomci příklad.

Všichni jsme se shodli, že návštěva Delf byla vrcholem dnešního dne a možná celého řeckého pobytu. „Řekni, které Srdéčko ti vydrží dva tisíce let“, shrnul to někdo.