„Proč se zas jednou nepodívat za hranice?“ řekli jsme si někdy během zimy. Monte Carlo už máme zas sebou, chtělo by to něco teplejšího – volba tedy padá na Řecko konající se na konci května. Organizaci na sebe berou „pražáci“ (Míra a Kuba), já se pouze vezu. Měsíc před odjezdem zjišťuji překvapivou informaci o dosud nezapočatém zajištění letenek. Dalším překvapením je jejich aktuální cena 16 tisíc Kč za zpáteční letenku. Tolik do toho dávat opravdu nechceme, takže to znamená prokaučovaný podnik. Co naplat, je nutno hledat záskok. Na záskočný podnik aspiruje belgická Ypres Rally a italská Sardinie, které dělí od sebe pouze týden. Pro provedení porovnávacího rozboru volíme s Kubou Sardinii – skloubení letní dovolené s rally se nám doposud vyhýbalo. Míra se naopak rozhodl opět pro Ypres. Dohodnuto jest!

Nenechávám tentokráte nic náhodě a vrhám se do organizačních prací. Trajekt, cesta, auto – jen to sype. A co posádka? Verbujeme Kubovu přítelkyni Míšu, jeho kamaráda Ondru a mého kolegu z práce Martina. Díky doporučení zkušeného sardinologa Řízka získávám osvědčený kontakt na cestovku. Původní plán jet jen na 4,5 dne je brzy přetvořen na 6 dní z důvodu nemožnosti sehnat apartmán na krátkou dobu (zpětně jedině dobře).

V osudné pondělí 17.6. vyrážíme s Martinem směrem Praha nabrat zbytek posádky. Vyzvednutí probíhá bez problémů a dokonce vyrážíme včas. Plán je jet přes noc až do Livorna. Zde se poté nalodit na ranní trajekt a být někdy o půl třetí v Olbii. Cesta probíhá v pohodě, až na moji eskapádu s domácí marmeládou na odpočívadle v Rakousku. Střídáme se v řízení, jdu si do kufru vzít mikinu a při vyndávání slyším jenom „křáp“ a valící se sklenici po silnici. Jsem jí v patách, když najednou druhé „křáp“. V tu chvilku si připadám jako vlk ze známé ruské hry, kterému právě padají vajíčka na zem. Úplnou náhodou povolily jen víčka a kutálející se „vajíčko“ bylo zachráněno před přijíždějícím kamiónem za 5 minut 12. Místo ocenění záchranné akce slýchám během celé dovolené nadávání, jak si zas někdo šáhnul do zbytku marmelády v kufru (Kuba: ještě teď si do ní šáhám v baťohu :-). Holt nic není černobílé.

Do přístavu dorážíme s mírným předstihem. Následujeme GPS, která nás stále navádí k branám od trajektu, zde na nás ale zase gestikuluje zaměstnanec otáčecí gesto. Co se děje? Po notné chvíli zjišťujeme, že v GPS jsou pouze vyloďovací místa, a tak se s tlučením do čela vydáváme následovat cedule v přístavu. Sláva. Koukáme na otevřenou záď našeho dočasného plovoucího příbytku s názvem Aki od Moby lines. Fešná to loď, na které dle propozic máme strávit 6,5h. S připočtením italského koeficientu se však v reálu dostáváme na 8,5h. Ubytování máme v jednoduchém apartmánu zařízeného dle italských standardů – to říká brožura (rozuměj chybějící dvířka od sprcháče, neodtékající umyvadlo, ale jinak docela vybavená kuchyň :). Pro zbytek dne je jasný plán – rozchodit cestu na blízké pláži Golfo Marinello a zasytit žaludky v místní restauraci. Nedaleká zátoka je opravdu nádherná. Ne nadarmo je její název Costa Smeralda neboli Smaragdové pobřeží (možno vidět již na satelitních snímcích).

Ve středu 18. vyrážíme prozkoumat západ ostrova, konkrétně jednu rozpadlou pevnost jménem Santu Antine poblíž městečka Torralba. Zřícenina má kupodivu otevřeno i přes poledne, a tak využíváme její chladnou náruč z velkých sopečných kamenů k ukrytí před sluncem. Totéž dělají i japonští turisté, kteří přijeli s námi. Dle propozic to má být nejdůležitější zřícenina daného typu na Sardinii, a proto další stavby můžeme vynechat :). Dále se vydáváme do města Sassari ulovit něco k jídlu. Na náměstí vidíme i zárodek budoucí startovní rampy (v té době o ní ovšem nemáme ani potuchy), na které se pracuje i během siesty, což je velmi podivné. Tady někdy vzniklo heslo: „Jeď dál a nevracej se“ (dále jen JDNS). Při hledání dlabance se hladová většina domáhala návratu zpět k auta a jídlu v nejbližší restauraci. Fousatá menšina však odmítla návrat stejnou cestou a neomylně zamířila do vedlejších uliček lidskou nohou neprobádaných. Po minutí asi 10 restaurací jsme našli jídelnu místních, zemi jídlu zaslíbenou. Pro zájemce Sassari, křižovatka Via Roma a Via Giorgio Asproni. Zatíženi obědem pokračujeme dále do městečka Porto Torres, kde je k vidění starý most (původní povrch je však z velké části vybetonován) a starověkou věž (další z typických staveb na ostrově). Cestu zpět prokládáme koupací přestávkou na pobřeží poblíž městečka Castelsardo, které oplývá úžasným hradem na „útesu“, obzvláště při západu slunce. Klikaté cestičky jsou opravdu něco jiného než dálnice, a tak nám návrat domů zabírá mnohem více času. Cestou se ještě zastavujeme v místě budoucího shakedownu, abychom obhlédnuli terén. Pak už zbývá jen pivo, limo a na kutě. Ráno se musí brzo vstávat.

Čtvrteční budíček v 5:15 zvládáme s přemožením rovnající se setkání kruté reality s člověkem na dovolené. Odjíždíme na vyhlídnuté místo na shakedownu. Abychom se k němu dostali, je nutné překonat 11km příjezdové cesty vhodné pro terénní vozidla – pro představu nám to trvalo přes půl hodiny. Cestou na pár odbočkách nevíme kam dál, ale použitím hesla JDNS se bez jediného zabloudění dostáváme k RZ. Parkujeme těsně za zakázaným prostorem a vyrážíme pěšky na vyhlídnutou skálu. Krásná příroda osvícená východem slunce v nás však zasévá pochybnosti. Hodinu před startem zde prakticky nikdo není (!). Padají otázky, ale žádné rozumné odpovědi. Jak je to možné? Shake odložen? Známe přece Italy. Nakonec si musíme přiznat pravdu, že jsme místo na shakedown dojeli na RZ Gallura, konající se až další den navečer. Studem jsem na skále vytvořil ďolíček (můžete ho najít zde). Vše vzniknulo kvůli středečnímu návratu za polotmy, kde jsme GPS bod dali malinko výš než bylo potřeba... Nedá se nic dělat a tak míříme na opravdový „shake“ na druhé straně kopce. Parkování zde stojí za to. S heslem JDNS dojíždíme prakticky k trati. Příjezdovka není ani zablokovaná, a tak to za Italy děláme my. Sice jsme ucpali silnici, ale zase jsme na auto viděli a mohli jsme v případě potřeby uhnout. Stíháme aspoň měřenou část. Po 2h je hotovo. Přeparkováváme pro nedočkavé opouštějící návštěvníky a poté sami mizíme též. Dnes zbývá již jen nákup ve velkém nákupním středisku, podívání se do servisu v přístavu a odpočinek na domovské pláži.

Co se týká jízdy na silnicích ostrova, mají opravdu svá specifika. Předně všude, kde se něco děje, kde by se mělo zpomalit apod., používají značku 50km/h úplně automaticky. Jako u nás 30km/h. Na silnicích typu dálnice to opravdu vypadá vtipně. A samozřejmě tam všichni jezdí 80km/h. Plná čára vlastně znamená, že se může předjíždět bez omezení. Skoro bych to charakterizoval jako pobídku. V klikatících se silničkách se bez toho nikam nedostanete. Musíte se zkrátka aklimatizovat na místní způsob jízdy. Docela mně to připomíná jízdy v Alpách na Monte Carlu. Policisté si však nikoho nevšímají. Jednou nás omylem zastavili, a když zjistili, co jsme zač, tak nás bez mrknutí oka poslali pryč. Zřejmě poznali českou SPZ a tušili, že s námi se italsky nedomluví :).

Pokračovaní příště...