pokračovaní předchozího dílu

V pátek začínáme, krom vražedného pohledu na budík (můj případ) nebo na mě (případ vzbuzených), první RZ Monte Lerno. Míříme k diváckému místu č. 6 a poté asi kilometr proti směru jízdy. Zabíráme blízkou skálu, která by se ovšem nejlépe dobýjela mačetou (příště přibalit). Opravdu mě nenapadlo, že na Sardinii bude tolik pichlavých keřů a bodláků. Před námi je poměrně příkrý sjezd se čtyřmi zatáčkami. Je na co se koukat. Táhlé smyky v podání špičky nenechávají poblíž stojící Italy chladnými a odměňují je zvuky z celé zoo. S defektem zde vidíme PGho a Latvalu. Po návratu domů do Čech se mě každý ptal snad jen na Landu. Ano, „Žita“ jsme viděli pouze na tomto místě, kde však již jel na blinkry a poté hodil flintu do žita. Po odjetí všech posádek, které zabralo asi 1 h 15 min, se vydáváme k domovu nabrat síly z italských těstovin. Poté směr sever vstříc městečku Santa Teresa. Je to malé městečko s dostřelovou vzdáleností na Corsicu, vybavené křišťálovými plážemi, které vypadají teplejší než ve skutečnosti jsou (vyzkoušeno na vlastní kůži). Opět je zde kamenná věž, tentokráte však okořeněná o dámský monument. Tedy mám na mysli panenku Marii od Dante Alighieriho, promítnutou do dámského přirození. Původně jsme sem jet nechtěli, ale osádka nahlodaná zvědavostí se těžko odrazuje. Řízku, neměl jsi o tom v deníčku psát :).

Pláž, rychlé koupání, nakoupení suvenýrů a rychle zpět do světa rally. Na potřetí už to na našem důvěrně známém místě na RZ 7+8 Gallura musí vyjít! Na krutou příjezdovou cestu dorazilo mnoho aut. Opět se vydáváme na vyhlídnutou skálu. Nakonec jsme tam vylezli jediní a stálo to za to. Takový výhled se jen tak nevidí. Je vidět asi 3km trati. Atmosféra super i po projetí prvního auta, ze kterého na nás přeci jen jde malinko prach. Co mají teprve říkat lidi na blbé straně trati. Po chvilce zjišťujeme, že i na Sardinii může být chladno, a to díky větru. Po celém průjezdu již klepeme svorně kosu všichni (i ti, co to veřejně nepřiznali). Na druhý průjezd slézáme proto dolů. Při hledání úkrytu před chladem si přitom rozbíjím držtičku a nejsem jediný. Krom oslnivých ramp aut nám svítí do výhledu i měsíc v úplňku. Nádherná scenérie, při které už má většina z nás kosu naklepanou a může jít sekat. Cestou zpět nejsou výjimkou 20 – 25 cm hluboké koleje vyjeté od závodníků. Znavenou posádku dovážím do příbytku. Následuje rychlá chmelová medicína s poradou a zítra znova.

Sobotní ráno jsme se nakonec rozhodli začít až na RZ12 Coiluna. Jedeme na divácké místo č. 29 (autocrossová trať). Postupně zjišťuji, že jediná „hlavní“ silnice vedoucí z Monti do Budduso je skvělá pro závodníky a organizátory vzhledem k rozplánování etapy, ale když se tam mají zkoncentrovat všichni diváci, tak je to opravdu našlapané. Z toho důvodu se zasekáváme u cíle Coiluny v asi 3 km zácpě, ač zde zastavovat nechceme. Množství diváků je neskutečné (asi 5km zaparkovaných aut). Nakonec se nám na divácké místo daří dostat akorát v okamžiku prvního vozu na trati (zde je potřeba opět pochválit JDNS, že nás dostalo k trati včas). Výborné divácké místo pro masy lidí. Je vidět přílet z kopce v plné rychlosti a poté asi minutové kroužení na autocrossové trati. Další bod dne měl být přesun k cíli RZ 13 Monte Olia. Ten však k velkým zácpám a jedinému diváckému místu raději rušíme. Proto se přesunujeme na RZ 15 Monti di Ala k našemu poslednímu okounění na divácké místo č. 22. Je tvořeno náhorní hornatou plošinou se spoustou větrných elektráren. Usídlujeme se na horizontu poměrně blízko trati, kde by se mohlo i skákat. Ochutnali jsme zde místní specialitku panini (masitá klobása rozkrojená a grilovaná napůl v housce). Pokud potkáte u trati stánek, kde je grilují, berte je útokem. Pořadatelé jsou úplně v klidu, i když jste 2 m od trati. Poté poznáváme proč. Po prvním průjezdu dostáváme „nažrat“ prachu a půlka davu mění pozice. Zbytek zůstává, aby maximalizovala požitek. Trochu nebezpečné jsou odlétávající kamínky. Kuba se stává otloukacím panákem se třemi zářezy (K: Sardínie je krutá milenka. Na každé RZ jsem byl poznamenán. Buď jsem dostal šutrem od auta nebo hodil tlamu vlastní blbostí). Já s Ondrou odcházíme s čistým štítem. Naopak, na horizontu zaparkovaný Hyundai i30 to odnáší pavoukem na předním skle a pár odřenin laku. Holt, dvakrát měř a jednou parkuj. Mizíme po 15 autech, abychom stíhali pobalit a připravit se na zpáteční cestu.

Apartmán po úklidu předáváme bez problémů a vyrážíme směr přístav. To se ukazuje jako trošku problém, i když máme 2 h do vyplutí. Policisté totiž uzavřeli prakticky všechny cesty do přístavu z důvodů vyhlašovacího ceremoniálu. Poté, co se 2 x prošoupeme tam a zpět a opět narážíme na policistu, který nás nechce pustit dál, z něj dostáváme konečně složitou cestu do přístavu. To se tedy následně daří. Ale představte si takhle zablokovaný přístav pro všechny, co chtějí odjet. Čekání na nalodění už je poté hračka. Tentokrát cestujeme nočním trajektem a máme objednanou kabinu. Ta předstihla představy zbytku osádky. Ač pro 4 osoby, tak jedna z postelí byla manželská, což úplně zapadlo do našeho schématu 3 kořeni a 1 pár :) Jako instantní večerníček používáme hned 2 lahve vína, které byly zakoupeny Míšou, jako rozlučka s ostrovem. Noční přístav a odjezd za měsíčního svitu zážitek ještě umocňuje.

Sice mělké, ale aspoň 5 h spaní v kajutě je lepší než někde na zemi (jak jsme toho svědkem, nikdo to neřeší). Před 7 h ranní již přirážíme ke břehu a bez odkladu opouštíme Livorno směr Pisa zhlédnout šikmý zázrak. V plonkový čas v neděli v 7:30 parkujeme na vyhrazeném parkovišti jako jediné auto. Kolem kláštera a věže prakticky nikdo, což se později ukazuje jako výjimka. Během hodiny je zde asi 9 skupin s průvodcem. Na věži mají ještě zavřeno, ale stejně se tam nechystáme. Projdeme uličky okolo, dáme lehkou snídani a hurá domů. Cesta ubíhá normálně. Zdržení získáváme pouze u Mnichova vlivem nedělního provozu. Po projetí Rozvadovem chceme zvolit adekvátní uvítání, a tak je rozhodnuto o večeři. Kolem Kladrub odbočujeme z dálnice a vydáváme se hledat vhodnou putyku. Nacházíme ji v Kostelci asi 5 km od dálnice. Zde bylo naposledy a zároveň nejlépe použito JDNS. Minuvši odbočku na Kladruby se neotáčíme do správného směru, ale pokračujeme do neznáma. Naštěstí pro nás, v neznámu stál Kostelec a na náměstí Kostelecká hospůdka. Všichni mlaskáme nad českým gulášem (doporučujeme – opravdu lidové ceny). Vrchní se nepřestává divit, kde se mu tam vzali lidi ze Sardinie. Tím oficiálně zakončujeme výlet. Vykládám Pražáky a sami s Martinem se suneme k domovu. Pondělní práce opravdu neláká...

Co jsme si z toho tedy odnesli? Předně mnoho zážitků našlapaných v krátkém čase. A nedostatek spánku. Ale to už k tomu patří. Když už, tak už. A proto se již těším na další podobnou výpravu. Tímto zároveň děkuji svým spolucestujícím – Míše, Kubovi, Ondrovi a Martinovi, že to se mnou vydrželi a snad si to užili tak jako já.