Když na počátku sezony v uherskobrodské dílně Locar Vildy Loveckého zazněla myšlenka, že po loňském titulu ve sprintech nezbývá nejrychlejšímu pekaři Martinu Březíkovi nic jiného, než atakovat titul ve velkém mistráku, vyvolalo to u mnohých přítomných široký úsměv na tváři. No, Martin, stejně jako loni navigovaný věčně vysmátým Markem Omelkou, to dokázal. Splnění snu ze začátku roku se po Barum Czech Rally stalo skutečností. Ale nepředbíhejme…

Martine, jak se sezona vyvíjela?

Začátek sezony neprobíhal vůbec pozitivně. První těžká chvíle nastala týden před Valašskou rally, kdy mi Mára zavolal, že měl civilní nehodu a vůbec netuší, kdy se bude moct vrátit do závodního vozu. Tento fakt okamžitě přibrzdil celý tým v rozletu a myšlenky se okamžitě ubíraly úplně jiným směrem.

Po prvotní myšlence, že začátek sezony odpískáme, se naskytla možnost hostování náhradního mitfáry z řad profíků a to Jardy Nováka. Ten při neúčasti Mirka Jakeše přislíbil spolupráci i pro Rally Šumava. Přeci jen jsme tedy vyrazili na Valašku, kterou jsme i navzdory pořadatelskému chaosu zvládli v pohodě, auto šlapalo a my s Jardou jsme už mysleli na Šumavu.

Druhý start v sezoně, již zmiňovaná Šumava, dopadl velmi špatně. Ve třetí erzetě při dobržďování do retardéru zůstala v převodovce kvůli prasklé vidličce zařazená čtyřka a já do toho zařadil dvojku, takže proběhla destrukce převodovka plus diferenciál. Z pohledu bodů to byla nula a jako bonus taky velká škoda na autě.

Ale pak se přeci jen karta obrátila, je to tak?

Ano. Na mém premiérovém startu na Krumlově jsem v autě už zase seděl s Márou a hned z toho bylo třetí místo v trojkách. Pak přišly Hustopeče, kde jsme dojeli druzí a na Bohemce jsme opět obsadili bronzový stupínek.

Teď přejděme k vrcholu sezony – Barum rally. Jak probíhaly přípravy?

Přípravy na Barumku probíhaly v Locaru naprosto standardním způsobem jako na každý jiný závod. Mechanici od Vildy Loveckého připravují v letošní sezoně dvě Mitsubishi, takže se mají co ohánět a na velké akce není moc prostoru. Naše auto prošlo krátkým funkčním testem na trati u Hustopečí týden před Barumkou, druhé auto Romana Vavříka přišlo na řadu v pondělí. Vše fungovalo tak, jak mělo a my se tedy již mohli těšit na start soutěže.

Marku, jak bys to letos popsal z postu spolujezdce?

Za sebe musím říct, že to bylo bezchybné. Po seznamovačkách, které jsme měli ulehčené díky využití části rozpisu z loňska, jsme v klidu odzkoušeli auto na shakedownu a už jsme se připravovali na městskou RZ. Tuto vložku moc jezdců úplně v lásce nemá, ale v našem případě to tak není. Ta divácká atmosféra nás prostě a jednoduše dokáže dostat do varu. Letos jsme si to obrovsky užili, tempo, které Marťa nasadil, bylo od začátku velmi vysoké a díky tomu byl i čas bezkonkurenční :-) Po přijetí do večerního UP se nás všichni ptali, kam tolik spěcháme a já jsem na to jen odvětil: Přece pro náš titul! (smích)

A zpátky k Martinovi. Jak se ti jelo v sobotu?

Ráno jsme odstartovali Slušovicemi, které velmi dobře znám, takže to byla ideální zkouška na rozjezd před dlouhým a velmi náročným dnem. Pindula, Maják a Kudlovice jsou klasické úseky, které k Barumce neodmyslitelně patří. Není zde prostor na chybu a to letošní horko na koncentraci taky nepřidalo. Byla to dřina, dřina a zase dřina. Po celou sobotu jsme měli štěstí, že auto fungovalo na jedničku a vyhnuly se nám i defekty.

Dá se říct, že nám vše vycházelo tak, jak mělo. V autě byla díky Márovi naprostá pohodička, tempo jsme udržovali konstantní, i když drobné chybičky tam byly. Dokázali jsme si připsat etapové vítězství před Evropanem Vojtou Štajfem, se kterým jsme se celý den tahali.

Sobota vynikající, ale čekala ještě nedělní etapa. To rozhodně nebylo jen tak na dojetí, je to pravda?

Přesně tak. Ráno to bylo naprostá hrůza, špatně se mi spalo a taky do toho přišla nějaká nervozita. První průjezd Semetínem kvůli nehodě před náma zavřeli, takže jsme začali závodit až na Trojáku. Tady jsme vůbec nezačali špatně, ale při průjezdu Vlčkovou jsem nějak na chvíli ztratil koncentraci a úplně zapomněl odbočit do retardéru. Naštěstí z toho byla jen časová ztráta kvůli couvání. Následující RZ Žlutava taky nebyla bez chyby a já začal přemýšlet, jak vůbec odjedu druhou polovinu dne…

A ke strategii na závěrečnou sekci letošní Barumky nám opět něco řekne Marek.

V servisní zóně, kde nám naprosto perfektní zázemí vytvořili kluci z Locaru společně s týmem Petra Koláře, jsme si udělali tichou dohodu. Ta spočívala v tom, že se budeme snažit dovézt auto na rampu a to bez ohledu na výsledek souboje MY vs. Vojtanen. Ale po projetí Semetína, který nám moc nevyšel, jsme na startu Trojáku přehodnotili situaci a řekli si, že jsme přece doma a musíme to vyhrát. Tak jsme šli do toho (i když ne bezhlavě). Troják vyšel skvěle a před náma byla už „jen“ Žlutava. Ještě před startem jsem se dozvěděl čas Vojty Štajfa a Martinovi jsem řekl, jak to musíme zajet. V ten moment se mu to zdálo nereálné. Přesto to zkusil, ukázal, že je bojovník, a když jsme projeli fotobuňkou a já na stopkách uviděl čas, nemohl jsem tomu uvěřit. Po dvou dnech závodění rozdíl nula!

Tomu se říká boj do posledního metru. Kvůli takovým dramatům lidi rally milují. Martine, co bys řekl k infarktové Barumce závěrem coby mistr republiky?

Jednoznačně to byla nádhera… Třinácté místo absolutně. První v republice v trojkách. Díky bodům za etapy předčasně mistr republiky ve třídě 3. To je doslova jako ze snu.

Za tohle všechno musím poděkovat především Márovi (jak mě vede), našim manželkám a rodinám, že nám tento sport trpí, obrovské díky patří samozřejmě Vildovi Loveckému a jeho týmu LOCAR za skvělou přípravu vozu, reklamním partnerům za podporu a v neposlední řadě také všem fanouškům za úžasnou atmosféru! Děkujem, všichni jsme byli super!