Možná o nás víte, že úplně nepatříme do dnešní komerční doby plné převrácených faktů, póz a skutečností. Na svět se díváme jinak. Trochu optikou dob minulých, kdy chlapi dělali to, co by dělat měli. Třeba závodit. Proto vše, co děláme, tomu podmiňujeme. Naše “tiskovka” nebude výjimkou. Neumíme psát, jen vytvářet příběhy. Prostě #Normalní.

Jiří Kalista

Už je to dlouho, co jsem s nadšením psal články ze závodů. Závodění s Legacy byl můj největší životní zážitek. Bohužel to mělo poměrně nešťastný konec. Měl jsem svůj dětský sen, byl jsem vychován v tom, že když člověk opravdu mákne, tak na konci té práce čeká odměna, myslel jsem si, že když dokážu něco výjimečného, tak se něco stane, nebo změní... Byl to bohužel jen sen. Taková vlna nevole, která se na nás snesla, mě utvrdila v pravdivosti tvrzení, že úspěch se v Čechách neodpouští. Připadal jsem si jako horolezec, který šplhá na osmitisícovku a cestou mu omrzají nohy, odpadají kamarádi, plive krev a vysněný vrchol v nedohlednu. No a když se na ten vrchol konečně vyšplhá, tak je tam jen mlha a strašná zima. To ale není všechno, ještě pak musí slézt dolů. Byl jsem hodně zklamaný, ale zároveň mě neustále překvapovaly různé telefonáty a otázky, kde je Legacy? Co je s Kalistou? Kdy zase pojede? Po čtyřech letech se skalní fanoušci pořád ptali. A to mě přimělo na myšlenku oprášit Rudolfa. Ostatní mě varovali, říkali: nelez do žita, sežerou tě... no a já si řekl, že nás jednou sežerou všechny a šup do žita! Samozřejmě, že si to nemohu dovolit, je mi 40 let a jsem v tom největším „krouťáku“, ale řekl jsem si: když né teď, tak kdy? Přerovnal jsem trošku život, odstřihnul pijavice, které se kolem mě neustále motají, poupravil práci, dal zpátky dohromady tu nejlepší rally partu, co znám a začal makat na legendárním voze EVO VI. Zvolil jsem tohle auto, protože to byl můj první opravdový závoďák, je to stroj, který má duši, má neskutečnou vůli závodit a vyhrávat! Mluvím s ním jako Nicolas Cage s Eleanor. Vzájemně se nenávidíme, ale přitom milujeme. Dokáže mě vyděsit v momentě, kdy to nejméně čekám (nefunkční větrák na mokrém Korábu ve tmě) a zároveň podržet v situaci, kdy by to jakékoliv jiné auto vzdalo (kácení stromů). Dokáže v jakémkoliv stavu jet pořád zatraceně rychle, proto ho miluju. Věděl jsem moc dobře, jaká je technika R5, přes to všechno jsem si řekl, že je to rally. Je to krásný sport, jednoduchá pravidla. Auto, jezdec, spolujezdec, trať a stopky. Tak jsem to zkusil, jel jsem závod proti sobě, proti osudu a proti času. Jel jsem závod, jako by měl být můj poslední v životě, protože člověk nikdy neví, který je ten poslední. Ptáte se proč? Sám nevím. Jen jsem to cítil. Cítil jsem, že tak je to správně, že bych měl dělat to, co umím a co mám tak rád. Moje dcera mě zná, jednoho dne za mnou přišla a řekla, že by chtěla, abych zase závodil. Hodně mě překvapila, nevěděl jsem, proč mi to řekla a pak jsem pochopil, chtěla vidět svého tátu šťastného, chtěla vidět svého hrdinu... Tak se to stalo. Na maličkou chvilku v uspěchaném životě jsem se zastavil a stal se hrdinou. Byl jsem přesně tam, kde jsem být měl a dělal přesně to, co jsem dělat měl. Jel jsem 54. Rally Šumava Klatovy. I kdyby to měla být moje poslední rally, budu šťastný. Mým snem byla startovní rampa a já viděl i tu cílovou. Obrovsky smekám před spolujezdcem Martinem, protože odvedl pro mě nepochopitelnou práci a omlouvám se, že jsem ho párkrát vyděsil. Obdivuji svoje mechaniky, protože z ničeho vybudovali servisní zázemí a ze staré vzpomínky udělali závoďák jak řemen. Děkuji své ženě, že je stále moje žena. Děkuji také všem ostatním, kteří za nás kopou a neztratili víru! A slibuji, že se nikdy nevzdám a budu bojovat do posledního dechu, protože to za to prostě stojí.

Martin Neumann

Šumava pro mě byla ve znamení smíšených pocitů. Jednak splněný sen a ohromná radost z toho, že můžu startovat vedle Jirky Kalisty, který mě uvedl do světa rally a naučil, a učí mě všechno, co o rally dnes vím a co všechno umím. Za druhé velký smutek z toho, že tam nebyl Michal Šofr, který vedle Jirky patří. Je pro mě velká čest a odměna za všechnu práci, že jsem byl zvolen jako jeho zástup, ale nechci být vnímán jako jeho náhrada, protože to prostě není možné a nikdy to nebyl ani nebude můj cíl, já to jen chtěl alespoň jednou zažít. Michal je ten, kdo patří na sedačku vedle Jirky a chyběl nám tam všem a to moc. Pro mě osobně to byla ohromná životní zkušenost a velký posun dopředu v mé dosavadní krátké spolujezdecké kariéře. Zažil jsem za 2 dny to, co jiní možná za celou sezónu, objevil jsem v sobě spoustu rezerv a spoustu prostoru pro další práci na sobě a na tom, co v autě odvádím. Zároveň se mi ale ukázala všechna ta dosud odvedená práce, která přinesla své ovoce, protože mám ze svého výkonu radost, i když rezerv by se našlo dost a dost, ale o tom je podle mě celý život, nacházet své limity a posouvat je o kousek dál. Děkuju moc celému týmu a všem okolo za skvělou práci, bez které by nic z toho nebylo možné. Byla to pro mě jedna z těch životních zkušeností, na které se do smrti nezapomíná. Ze srdce děkuju všem za tuhle příležitost a pořadatelům za fantastickou soutěž.

Šumava by nikdy neproběhla, kdyby se celý tým nesemkl v jedno tělo, kdyby naši partneři byť jednou zapochybovali o nápadu vrátit se. Děkujeme Reha Sport, díky kterým Jirka mohl po náročné operaci zase sednout do auta, Pirelli, P1 RacingFuels, Motul, MobilniTerminal.cz,brzdy.cz a RaceDay.