Letošní IQ Jänner Rally byla hodně těžkou, ale zároveň krásnou soutěží. Vše začalo nedělním ránem 11. ledna, kdy jsme se s Fandou vydali do Freistadtu zaregistrovat a vyzvednout itineráře. Tam nastal první velký problém.

Pořadatelé nás nechtěli připustit k závodu s tím, že nemáme zaplacené startovné, přestože jsem měl sebou originál doklad o zaplacení z banky. Neustále mi vysvětlovali, že jim eura nedošla na účet a že buď zaplatíme znovu celé startovné, nebo nám neumožní odstartovat. Značně rozčarován jsem byl donucen půjčit si od týmového kolegy Jirky Trojana peníze a s odhodláním, že zaplatím celý vklad znovu, tedy dvojnásobek než ostatní posádky, jsme se šli s Fandou zaregistrovat.

V tom přiběhl úplně jiný funkcionář s tím, že u posádky Hlach-Poláček je vše o.k. Po hodinovém dohadování nám tak konečně vydali všechny podklady k soutěži. Vrátil jsem tedy Jirkovi Trojanovi eura a v týmovém triu ČK Motorsportu (Hlach-Poláček, Trojan-Trojanová a Jinderle-Třebínová) jsme se vydali psát rozpisy na místní vložky. Seznamovací jízdy proběhly v naprosté pohodě. Dokonce jsme zažili i nějakou tu legraci, na což jsem dříve nebyl zvyklý.

Samotný závod začal ve čtvrtek a k nám se paní štěstěna hned od úvodu točila zády. Těsně před odjezdem ze servisní zóny na úvodní rychlostní zkoušku nám přestaly fungovat přídavná světla (rampa). Naštěstí mechanik Sparrow racing teamu Staňa vše během chvilky opravil, za což mu patří můj velký dík. Poté už jsme odjeli na úvodní test. Tam nastal další problém. V prvním kole okruhové zkoušky jsme dojeli posádku startovní číslo 140 Steiner-Hauser na Renaultu Clio třídy N3 a poměrně dlouhou dobu jsme za zmíněnou posádkou jeli doslova nalepeni nárazník na nárazníku. Oni však ne a ne uhnout. Byla to krutá daň za přidělené vysoké startovní číslo. Dle slov spolujezdce Fandy Poláčka jsme tímto ztratili minimálně dvacet vteřin, což se samozřejmě odrazilo i v dosaženém čase i na náladě.

Nicméně s odhodláním smazat ztrátu ze čtvrteční okruhové speciálky jsme se vrhli na první páteční erzetu. Jenže přísloví „kdo chce výše, jde níže“ se ukázalo být pravdivé. V přemíře snahy jsme na RZ 2 Liebenstein-Windhing hned v asi páté zatáčce přehnali pravé odbočení, na zrádném blátě sjeli z trati a trefili betonový sloupek, který nám bohužel neuhnul. Poškodili jsme čelní část vozu, konkrétně nárazník, pravé světlo a nějaké plasty. Než jsme z onoho krizového místa vycouvali, utekla dlouhá doba. Po chvíli zdržení jsme pokračovali dál a ve stopce byl náš dosažený čas katastrofální. Všichni naši soupeři se nám opět značně vzdálili a na jistotě mi to rovněž nepřidalo. Z pěti nočních vložek jsme díky zrušení rychlostních zkoušek kvůli haváriím jiných posádek jeli na čas pouze dvě!!! Opět se projevila nevýhoda vysokého startovního čísla a my tím pádem nemohli ani zmenšit náskok svých soupeřů. Sobota, která už většinou na těchto soutěžích bývá jen o dojetí, tak pro nás byla velmi napínavá. Do poslední erzety jsme bojovali o třetí místo s místním matadorem Apfelthalerem jedoucím rovněž s hondou. Bohužel musím uznat, že byl lepší a svůj náskok si udržel.

Závěrem bych shrnul, že nebýt ignoranta Steinera (st. č. 140), který nás zdržel na čtvrtečním prologu, a mou chybou způsobená již zmíněná pusa s betonovým sloupkem, zřejmě bychom si odvezli z první letošní soutěže pohár a hlavně body za třetí místo. Nezbývá než doufat, že Šumava pro nás bude za tři týdny úspěšnější. Za celou posádku děkuji všem fanouškům, kteří nás podporovali celé tři dny podél trati. Tentokrát jich bylo hodně a byli vidět. To vždy moc potěší, vždyť hlavně kvůli nim to jezdíme!