Lopatu do kufru a jde se na start. Tohle už Milan Liška jednou zažil. Před devíti roky v Africe při dálkové pouštní rallye. A použil ji vydatně, když vyprošťoval závodní vůz Nissan Patrol z písečné duny. Teď jemný africký písek nahradil norský sníh při klasické soutěži světového šampionátu a nissana vystřídalo Mitsubishi Lancer EVO IX.

„Lopaty nám nebyly nic platné. Vylétli jsme ze silnice hned v první etapě,“ říká Milan Liška. „Ať jsme se spolujezdcem dělali, co bylo v našich silách, lancera jsme ze závěje nedostali. Ležel nepoškozený na břiše. Pomohl nám až traktor.“ Zpět do soutěže se vrátil až druhý den díky pravidlu Superally.

Na začátku února měl mít plzeňský pilot za sebou dva sněhové podniky v tuzemském mistrovství. Jenže rakouská Jänner Rallye i Rallye Šumava připomínaly jarní podnik. Po sněhu ani památky. Tak se Liška, který si ve světovém šampionátu vyzkoušel asfaltovou soutěž v Německu, šotolinu v Britské Rallye, vydal za sněhem do Norska.

„Nevěděli jsme o Norské Rallye prakticky nic. V kalendáři šampionátu byla poprvé. Jisté bylo jen to, že se pojede na sněhu a na ledě. Jeli jsme pro zkušenosti,“ sděluje plzeňský soutěžák.

A poznatků si Liška přivezl celou kopu. Třeba to, že si chvílemi připadal jako normální vlak, jedoucí po úzkorozchodné železnici. Proč? „Většina vozů startujících před námi měla jiné disky, které zmenšují rozchod auta,“ vysvětluje Liška.

„My jsme jeli klasická kola. Takže jedno kolo bylo ve vyjeté ledové koleji, ta byla hluboká až 15 centimetrů, druhé poskakovalo na hraně koleje. Bylo to hodně nepříjemné.“

Auta by se na ledu a sněhu téměř nehnula z místa, pokud by neužívala protiskluzové hroty. Jenže ty jsou oproti těm, které se používají třeba v Rakousku, mnohem delší. Povrch pneumatiky přesahují ne o tři, ale o sedm milimetrů.

„Těšil jsem se na to, jak na nich půjde jezdit v plynulém smyku jako na šotolině. Jenže tenhle styl šel jen tam, kde byl led trochu měkký. Na tvrdém ledě to klouzalo jako po mýdle. Ale stejně to byl zážitek,“ doplnil Liška.