Rallye JVP System Prachatice hostovala v seriálu MIO GPS Sprintrallye zcela poprvé. Novinkou byly tratě, pořadatelský sbor a ve sprintech vlastně i celá lokalita soutěže. Po shlédnutí startovní listiny, která nebyla ochuzena o zvučná jména, všichni očekávali podobná jména i ve výsledcích. Nakonec ale bylo vše jinak, výsledková tabulka vypadala po spoustě odstoupení spíše jako losování Sportky. Mnoho jezdců si z Prachatic odváželo životní výsledek, překvapením snad nebylo jen vítězství Karla Trněného, který předčasně vybojoval sprinterský titul.

Ve startovní listině čněla nade vše technika Karla Trněného, který si do Prachatic přijel pro poslední potřebné body k titulu. Z testovacích důvodů měli jeho formu prověřit špičkoví piloti skupiny N v čele s Václavem Pechem. Stejný účel měl i start Václava Arazima a Petera Gavláka. O body měli naopak zájem tradiční rivalové Szabó, Jelínek, Hozák a Běhálek. Premiéru Romana Odložilíka s vozem S2000 překazilo účinkování tohoto vozu v polském šampionátu, kde punto utržilo příliš mnoho ran a Odložilík se tak na soutěži alespoň objevil za volantem Suzuki Swift S1600. Oproti seznamu přihlášených chyběli i další jezdci – Pantálek, Firla či Schlager. Zajímavou změnou byl naopak přestup Slávy Ducháčka do lanceru sedmé evoluce, za volantem deváté řady stejného vozu pak debutoval šéf Mediasportu Josef Pátl či dlouholetý dvoukolkář Radoslav Nešpor.

Necelých 87 soutěžních kilometrů měli soutěžící absolvovat na třech úsecích. První dva byly charakteristické velmi rychlým začátkem a technickou závěrečnou částí, u RZ Záblatí-Prachatice tomu bylo právě naopak. Právě kombinace úzkých, uskákaných a technických úseků spolu s letištním charakterem ostatních částí vznikl zvláštní mix tratě náročný zejména na rytmus jízdy. Komplikovaný příjezd do servisu, kde se tvořily zácpy, byl malým šrámem na soutěži, na které byla malá zkušenost pořadatelů jinak vidět jen málo a lze věřit, že přibývajícími léty půjde rallye kvalitativně vzhůru.

Na léto poněkud chladné ráno slibovalo den bez přeháněk, později se krásně vyjasnilo a soutěžící a diváky dokonce prohřálo slunce. První ostré kilometry obstarala nejdelší rychlostní zkouška Lhenice-Vítějovice. Na sprinty se už zde utvořili celkem zajímavé rozestupy, mezi prvním a desátým nejrychlejším byla více než půlminuta. Nejlépe se vyspal Václav Pech (start byl už v poněkud „nekřesťanských“ sedm hodin ráno), Karel Trněný ale zaostával jen o dvě vteřinky. Už na následujícím pětikilometrovém úseku ovšem nadělil Pechovi téměř šest sekund a převzal otěže soutěže. Velmi zajímavý souboj zcela odlišné techniky ale už neměl dlouhého trvání. Pechovo testování nového vozu totiž skončilo předčasně krátce po startu RZ3. Plzeňan byl příliš rychlý na nerovném povrchu mostku a nezvládnul následující pravou zatáčku. Mitsubishi vyletělo ve velké rychlosti do lesa, ke štěstí členů posádky se pouze opřelo do pařezu jednoho ze stromů a skončilo na něm viset. Posádka tak nepřišla k úhoně a mitsubishi dostalo sice velkou, nicméně především kosmetickou ránu. Rázem měl Karel Trněný v čele půlminutový náskok a jakýkoliv spěch byl zbytečný. Další pořadí jednoznačně ovládly vozy skupiny N. Nebodující Arazim s Gavlákem strážili stupně vítězů, ve velmi dobré formě jel opět Běhálek a byl tedy zatím nejrychlejším enkem ze sprinterů. Szabó a Hozák už za ním měli větší ztrátu, zejména je ale zajímal vlastní souboj o body do tabulky. O ty již v té době definitivně přišel Jan Jelínek, jemuž se pokazila elektronika už na druhém kilometru úvodní vložky, na „jedničce“ skončil s technickou závadou i Červenka. Kartami v první desítce výrazně míchal Martin Kožmín, osudnou se mu ale stala třetí vložka, kdy ve výjezdu z diváckého vracáku zastávkovala převodovka.

V druhé sekci soutěže dále pokračoval radikální úbytek favoritů. Jediní, kdo prošli bez „ztráty kytičky“ byli členové vedoucího dua. Karel Trněný s Václavem Pritzlem si jen hlídali vybudovaný náskok a mírně jej navýšili na téměř 50 sekund. Zpočátku to podobně vypadalo i s Václavem Arazimem, tomu se ale Gavláka setřást nepodařilo. Gavlák totiž na RZ6 zatáhnul a z Arazimova náskoku mírně ukrojil. Souboje o medaile už se neúčastnil Daniel Běhálek, který po RZ3 odevzdal výkaz kvůli problémům s motorem, pozici nejrychlejšího muže skupiny N mezi sprintery tak po něm převzal Viktor Szabó. Jeho vyzyvatelem měl být původně Petr Hozák, tomu se ale v průběhu RZ5 otevřela kapota lanceru a kromě následných škod na zasklení a kapotě vozu to odnesl i výsledek a ztráta čtyřiceti sekund jej vrhla na konec první desítky. Za Viktorem Szabó se tak objevilo jméno z nejneočekávanějších – Aleš Dlouhý. Jeho třetí závod za volantem imprezy N12 se vyvíjel směrem k senzačnímu výsledku, Dlouhý dokázal držet v šachu dokonce i nejrychlejší dvoukolku Odložilíka.

Octavia Karla Trněného se v Prachaticích ukázala jako velmi spolehlivé nářadí a dovezla svého pilota k přesvědčivému vítězství. Díky bodovému přídělu pak mohl Trněný večer na slavnostním vyhlášení oslavit i mistrovský titul. Využil tak dokonale technické převahy své octavie WRC, která po loňské výluce mohla letos opět bojovat mezi sprintery o mety nejvyšší. Trněnému letos chyběl rovnocenný soupeř a byl zcela suverénní – kromě neúčasti na úvodním podniku prohrál svůj souboj se zbytkem pole jen jednou a celkem čtyřikrát dokázal zvítězit.

Pokud někdo očekával, že Václav Arazim si dojede pro stříbrný věnec, mýlil se. Podobně jako Pech i on přijel do Prachatic jen testovat před Barum rally Zlín a tak po osmé rychlostní zkoušce odevzdal jízdní výkaz, aby nebral „slávu“ ostatním posádkám. Rozřešení se tím dočkal jeho interní souboj s Gavlákem, slovenský pilot už podruhé zvítězil na sprintrallye mezi enky, patřičné body do tabulky musel ale díky své prioritě a státní příslušnosti oželet.

Velké drama se ovšem strhlo o poslední medaili, která zároveň znamenala největší bodový příděl do tabulky enek. Velmi se o to snažil Viktor Szabó, ale do cíle nedojel a skončil na trati poslední rychlostní zkoušky po technické závadě. Smutný z toho byl nakonec i Petr Hozák. Ten totiž v závěru s vidinou pátého místa ze svého finiše trochu polevil. Když viděl problémy Plzeňana tak ještě zmobilizoval síly k útoku, ale nakonec to na senzačního vítěze produkčních vozů nestačilo. Tím se stal Aleš Dlouhý, který se na třetí příčce absolutního pořadí nakonec udržel jen díky osmi desetinám vteřiny. Poté, co vystřídal za volantem imprezy svého bratra Martina, dokazoval své schopnosti. Až takto vysoko ve výsledcích jej ovšem zatím nečekal snad nikdo.

Ze závodu nakonec odstoupil i Roman Odložilík a další pořadí v cíli se zajímavostmi jen hemžilo. Pátou příčku se podařilo při premiéře s mitsubishi vybojovat Slávovi Ducháčkovi, který svou fantastickou fazonu z kitové felicie dokázal přetavit i v úspěch za volantem čtyřkolky. Na senzaci se blýskalo i na šesté pozici. Václav Mulač, jehož áčkové subaru jsme byli zvyklí vídat až v nižších patrech tabulky, předvedl další zlepšení a pral se o přední příčky. Radost mu nakonec mírně zkalil Pavel Řihák. Další příležitostný start bratrů Řiháků byl oživením startovního pole a Pavel Řihák si odvážel z Prachatic šestou pozici, kterou dokázal až na trati poslední RZ vybojovat právě na úkor Mulačových.

Na konci první desítky se seřadily všechna tři nejrychlejší auta skupiny A. Po odstoupení Odložilíka si primát znovu vydobyl Lubomír Minařík a také on již mohl být předčasně korunován sprinterským mistrem. Velmi dobře si v Prachaticích vedl i pilot „karkulky“ Jiří Vlček. I když červený peugeot opět trochu zlobil a motor měl místy opravdu podivný zvuk, Vlček za celou soutěž nabral na Minaříka jen padesátisekundovou ztrátu. Dvojnásobně jej musela těšit porážka druhého „Roťáckého“ punta v rukou Jana Šlehofera. Toho zpomalily jednak hodiny a jednak celkově pomalejší začátek soutěže. Na punto si ale postupně zvyknul a v samotném závěru soutěže přidal dokonce nejrychlejší čas mezi šestnáctistovkami. Být rallye o jednu rychlostní zkoušku delší, možná se mu Vlčka podařilo udolat, vždyť v cíli mu na něj scházelo jen 2,3 sekund.