Pomalu se blížil již šestatřicátý ročník Rallye Český Krumlov 2008 a na stole mi zazvonil telefon. Na druhém konci byl Aleš Klement, můj letitý kamarád, a ptal se, co je nového při přípravě soutěže v Českém Krumlově. Nejvíce ho snad zajímalo, jestli přijedou italští jezdci s legendárními Lanciemi. Aleš má sám jednu doma, a to Lancii Deltu HF Integrale v Martini barvách.

Ještě jsem nezmínil to, že se Aleš osobně zná s Mikem Riechertem, který v Krumlově loni představil nádherné Audi Quattro A2. Při našem družném rozhovoru mi náležitě popisoval, jak se v tomto Audi svezl, a že je to něco neskutečného. Na závěr telefonátu mi nabídl, že mi svezení v tomto legendárním autě zprostředkuje. Byl jsem bez sebe štěstím a začal zjišťovat, co by bylo třeba, abych se doma v Krumlově mohl svézt, nejlépe na shakedownu. Po zjištění, že k svezení budu potřebovat homologovanou kompletní bezpečnostní výbavu, jsem začal přemýšlet, kde si jí půjčit. Nedumal jsem dlouho, protože tajemník českokrumlovské rallye Jirka Venuš jezdí jako aktivní spolujezdec a v době konání soutěže nebude nic z těchto věcí potřebovat. Po nezbytné domluvě jsem měl slíbeno, že mi tyto věci půjčí. Co Vám mám povídat, těšil jsem se jako malý kluk.

Možnosti svézt se v závodním autě jsem už využil, protože mě svezli například Jindra Kunc ve Volkswagenu Polo 1.4 16V nebo Martin Prokop v jeho tréninkovém Mitsubishi Lancer EVO VII, ale posadit se do legendárního quattra muselo být ještě něco jiného. Šok přichází v úterý, kdy mi volá Aleš a oznamuje, že si Mike zranil kotník a bohužel do Krumlova nepřijede. Po telefonátu se mi chce brečet (zasvěcení určitě pochopí), můj sen o svezení se rozplynul jako pára nad hrncem.

Hledám náhradní variantu a nacházím ji. Za jistých okolností a dostatku času bych se mohl svézt v některé z historických lancií, které mají dorazit z Itálie. Sice by to bylo „jen“ na výstavišti v Českých Budějovicích, ale záruku „opravdu nevšedního zážitku“ zaručují historické italské vozy – v tomto případě ještě originály se kterými jezdili například Marku Alén. Nacházím novou chuť do života, kterou mi ale kazí informace z ředitelství soutěže, že Italové letos nepřijedou, protože se zranil Guiseppe Volta, který vlastní pár těchto vozů. Pocit, jaký jsem v té době měl, nelze ani popsat. No nic, bohužel to letos nevyjde, tak snad to vyjde příští rok, uklidňuji se.

Ve čtvrtek odjíždím do Přídolí do servisní zóny shakedownu, kde jsem měl ještě nějaké úkoly ke splnění. Přijíždí i místní Pavel Kundrát s Frantou Poláčkem, aby otestovali zapůjčený vůz Peugeot 206 S1600, se kterým bude letos „na krumlově“ startovat. Za chvíli na mě volá Karel Mach (zástupce ředitele Rallye Český Krumlov), ať se připravím, že mě Pavel sveze! V té chvíli by se ve mně krve nedořezal, ale já sem si vůbec neuvědomoval situaci, že „to“ vyšlo a usednu do závodního auta, abych absolvoval čtyřkilometrový úsek testovací rychlostní zkoušky. Vyplňuji papír, který je nutný k svezení na shakedownu a jdu se oblékat do nehořlavého prádla a do kombinézy. Nastává první problém. Není kombinéza … Tedy je, ale má ji oblečený kolega, který se chystá na svezení s jiným jezdcem. Letím tuto informaci oznámit mechanikům, že budu připravený, až za zhruba půl hodiny. Sněhurka, jak se přezdívá novému Peugeotu 206 S1600, je stejně na trati shakedownu se svou posádkou. Mechanici mi ale okamžité pomáhají a nabízejí náhradní kombinézy, které mají připravené v autě. Beru si tu větší z nich a běžím se do svého auto doobléci. Bohužel zjišťuji, že kombinéza je na výšku malá a že se do ní nevejdu. S díky ji vracím a musím počkat na kombinézu, kterou mám domluvenou a do které se v pohodě vejdu. Vyčkávám příjezdu „Sněhurky“ a předem si ještě zjišťuji velikost sedačky u spolujezdce, aby mé svezení nezkolabovalo na tom, že v autě bude úzká sedačka, do které se nevejdu. Při pohledu do kokpitu Peugeotu zjišťuji, že sedačka je dost velká, a tak jsem v klidu.

Z klidu mě ale vyvádí Pavel, který má na hlavě přilbu a volá na mě: „Daline, chvátej, musíme hned jet, v 17.30 hodin musíme být na STK, potřebujeme hned odjet!.“ Tak to je rána pomyslím si a běžím pro „svou“ kombinézu, která je bohužel nedostupná, protože kolega stále nejel a odjede každou minutou. Přiznám se, že v tu chvíli nevím, co mám dělat a myslím, že nepojedu … Běžím k mechanikům a beru si znovu malou kombinézu a při současném akrobatickém výkonu se do ní opravdu oblékám! Při zapnutí kombinézy zjišťuji, že jsem sice komplet oblečen, ale můžu se jen lehce předklonit. Malá kombinéza mi utiskuje spodní část těla (nevím, jak to mám slušně napsat), ale to musím vydržet! Děti už mám dvě a žádné nové s manželkou neplánujeme J. Nepomýšlím ani na to, jak se budu cítit po dotažení bezpečnostních pásů v autě. Běžím (spíše poskakuji) k závodnímu Peugeotu a vidím, že Pavel Kundrát už je připoutaný uvnitř a čeká se (opět) jen na mě. Zjišťují, že mám rozvázanou tkaničku na botě, ale nejsem schopný se v malé kombinéze ohnout tak, abych si jí v pohodě zavázal, tak ji nechávám rozvázanou. Nasazuji si nehořlavou kuklu a poté i bezpečnostní přilbu. Jsem připraven! Nastává další akrobatický kousek a to je nasoukání se do kokpitu soutěžního Peugeotu. S pomocí bezpečnostního rámu jsem za pár vteřin uvnitř, usedám do anatomické sedačky a pozoruji ten cvrkot kolem mě. Jsou mi zapnuty a dotaženy bezpečnostní pásy a jsem připojen na interkom.Ve sluchátkách v přilbě zapraská a už slyším Pavla za volantem. Nádhera. Dostávám papír pro časoměřiče s pokynu co s ním (je to jednoduché, dát ho na startu a v cíli). Začíná mi být opravdu velké horko na obličej. Nevím proč, ale kuklu jsem si nasadil zřejmě po vzoru jezdců Formule 1, tudíž mi koukají jen oči. Letmým pohledem na Pavla zjišťuji, že kuklu je třeba stáhnout z nosu a z pusy nad bradu, hned se mi lépe dýchá!

Zdvižený palec na znamení, že je vše OK, Pavel zařazuje jedničku, auto se při zařazení zatřese, přidat plyn a odjíždíme ze servisní zóny. Zjišťuji, že nebude asi žádná sranda s tímhle drobečkem jet v běžném silničním provozu. Jedeme na start shakedownu, po cestě na nás mávají fanoušci a děti, jsem neskutečně šťastný. V tuhle chvíli mi až dochází, že se plní jeden z mých motoristických snů, a to svezení se v pořádném rallyovém autě na trati skutečné rychlostní zkoušky s pořadateli a diváky. Po nutném menším ohřátí pneumatik dorážíme na start testovací rychlostní zkoušky. Nikdo před námi nestojí, tak zastavujeme až před startovacími hodinami. Podávám papír časoměřiči, jelikož máme ještě dost času, koukám kolem na to množství diváků. Na startu stojí i činovník pro bezpečnost Tomáš Musil, kterému předávám vyplněný papír, který mi dovoluje odstartovat do shakedownu i když nejsem členem posádky.

Rafička startovacích hodin se blíží pozici dvanácté hodiny, Pavel řadí jedničku a přidává plyn. Pět, čtyři, tři, dva, jedna, START! Auto se okamžitě vydává kupředu a cítím mohutně se protáčející kola, která se po pár metrech zakusují do asfaltu a snaží se přenést přes dvě stovky koní výkonu na silnici. Neskutečné je rychlé sekvenční řazení Peugeotu, kdy se další „kvalty“ řadí rychlým pohybem řadicí páky dozadu. První úsek shakedownu vede mírně do kopce s několika rychlejšími zatáčkami. Sleduji diváky kolem trati a zajímavé je pro mě, jako pro fotografa, jak jsou na nás namířeny objektivy fotoaparátů (konečně to vidím z druhé strany). Přichází první zatáčka, do které je třeba přibrzdit. Na to, že Peugeot bude perfektně brzdit jsem byl připravený, Pavel brzdí, řadí o kvalt dolů a opět plný plyn a znovu zrychlujeme. Přichází místo, kde si řada soutěžních jezdců trať zkracuje takzvaným „katováním“. Jsem zvědavý, jak se s tímto „Sněhurka“ vyrovná, ale i když máme půlku auta na louce, tak drží směr a opět zrychluje do rychlých zatáček. Musím se přiznat, že od samého startu až do cíle shakedownu mě provází příjemné mražení po celém těle, je to opravdu vzrušující zážitek! Přichází nejvyšší místo testovací erzety s levou zatáčkou, kterou prolétáváme velice rychle ale po pár metrech následuje ostrý nástup brzd a řazení o tři rychlosti dolů. Po tomto zpomalení již „Sněhurka“ zrychluje až na poslední rychlostní stupeň a řítíme se dolů z kopce do obce Spolí. Tady trochu znejistím, protože v místech, kde bych já osobně už začal brzdit letíme stále na plný plyn! Ale opět ostrý nástup brzd Peugeota zpomaluje, auto se mírně zavlní, Pavel dává kontra volantem a auto má stále pod stoprocentní kontrolou. Na ruční brzdu projíždíme vracák ve Spolí, kde registruji opět zvýšené množství diváků. Pavel, jako domácí jezdec, má spoustu fanoušků, kteří na nás hodně mávají. Zrychlujeme na skok, který je pár set metrů před námi. Brzdy! Hop! A znovu plný plyn. Vzhledem k tomu, že se nám na skoku protočily kola a zvýšily otáčky motoru, jsme museli být alespoň kousek ve vzduchu. Čeká na nás poslední třetina shakedownu s rychlým úsekem, ale také partie na sebe navazujících zatáček. Pavel je projíždí bravurně a tvrdí, že se s tímto autem teprve učí jezdit. Po pár stech metrech přichází cíl a mé svezení na trati rychlostní zkoušky končí. I když jsem v autě jen seděl a koukal, tak jsem zpocený, jako bych celý shakedown snad běžel. V nehořlavém prádle a nehořlavé kombinéze je opravdu velké horko a teď již vím, že to není žádná legrace při samotných závodech.

Ve stopce ještě předávám papír k zapsání času a normálním tempem pokračujeme dál. Pavel se mě ptá na pocity a mé zážitky, ale nenacházím vhodných slov na popsání pocitů, které jsem při jízdě zažíval, ale slovo SUPER je na to hodně slabé! Bohužel jsem nerozluštil zapínací mechanizmus bezpečnostní přilby, a tak i při volném tempu pokračuji s přilbou na hlavě. Mohu si tedy jízdy ještě užívat. Po zastavení mi mechanik pomáhá rozepnout přilbu a uvolňuje bezpečnostní pásy. Po sundání přilby zjišťuji, že ve voze je docela velký (pro mne příjemný) hluk a je mi jasné, že pro posádku jsou přejezdová sluchátka mimo rychlostní zkoušku opravdu nutná. Čeká mě úplně poslední část mého svezení, a to vysoukat se opět ven ze závodního Peugeotu. Naštěstí se mi to po pár vteřinách daří, loučím se s Pavlem a sleduji, jak „Sněhurka“ odjíždí pryč, bohužel již beze mne.

Tímto bych chtěl i pomocí tohoto článku Pavlovi Kundrátovi poděkovat za splnění jednoho z mých motoristických snů. Pavle, ještě jednou díky!

Dalibor Benych ; Foto: Jakub Hofbauer, RNDr. Ivo Nesrovnal, Mgr. Libor Lukš