Letos jsem dostal nabídku absolvovat slovenský šampionát Tempus Rally. Protože mi přišly zajímavé některé rozdíly mezi tím, na co jsem byl zvyklý v ČR a skutečnostmi, se kterými se člověk setkává u našich východních sousedů, rozhodl jsem se podělit o své postřehy se čtenáři serveru autosport.cz.

Přestože rčení praví, že člověk míní, ale život mění, věřím, že mi letos bude dopřáno Vám z každého absolvovaného podniku MSR napsat pár řádek. Zároveň doufám, že to budou řádky, které budete čítat na těchto stránkách rádi. Dnešní postřeh je poněkud obsáhlejší a možná až příliš zamyšlený, nicméně budu velmi rád, pokud poslouží diskusi, zda a jak pravidla tohoto sportu upravit.

díl první – krásná, ale roztahaná Rožňava

tratě

Na Iveco Rally Rožňava jsem nebyl letos nováčkem, loňský ročník byl totiž mou první zahraniční zkušeností, a tak jsem z jejího charakteru nebyl příliš překvapen. Letošní start mne utvrdil v tom, že tato soutěž je opravdu krásná. Tratě nejsou příliš podobné českým protějškům, téměř veškerá rallye se jede v lese a v horách se značným převýšením. Zkrátka jedete polovinu RZ do kopce a druhou z kopce. Jak dobře poznamenal kolega Jarda Zlámal, nemůžete tu na jakémkoliv místě RZ zastavit, aniž byste nezatáhli ruční brzdu, protože by vám auto odjelo… Za atraktivní tratě platí Rožňava daň v podobě velkých přejezdů. Mezi horami totiž moc cest není a tak se musíte jednou RZ dostat na jednu sever, přejet 60 kilometrů na východ a pak druhou RZ zpět na jižní stranu Slovenského rudohorie. Mezi oběma RZ je pak přejezd trvající hodinu a půl. My jsme její část většinou trávili opalujíce se na louce, celá soutěž se tak ale dost vleče a člověk není v tom správném „závodním rytmu“. K soutěži už patří i městská RZ, letos se naštěstí jela jen jednou (loni jsme museli absolvovat 3 průjezdy po třech kolech). Jejím specifikem je brutálně klouzavý asfalt, na který letos doplatilo ještě více posádek než loni. Všudypřítomné obrubníky si totiž o problém vyloženě říkají…

postřeh 1 – národní a mezinárodní licence

Bylo to po osudové havárii Petra Berdycha v Pačejově 2002, kdy se naše federace rozhodla ke kroku omezujícímu účast nováčků v soutěžích. Vymyslela se rally škola, po jejímž absolvování máte teprve možnost usednout s národní licencí jako řidič do „malého auta“ (dvoukolka do objemu 2 litrů) a pouze v rámci rallysprintu. Až po úspěšném absolvování pěti podniků (případně po žádosti a udělení výjimky) pak vzniká nárok na mezinárodní licenci a s ní i šance přestupu do aut poháněných přeplňovanými motory stejně jako do vícedenních rallye mezinárodního mistrovství. Rallyškolu chápu jako sice zajímavou zkušenost, nicméně školení jezdců, kde by se probral základ sportovních řádů, mi přijde jako dostatečná příprava, protože na samotný závod se po teoretické stránce snad ani připravit nelze (nemluvě o značné finanční částce, kterou rallyškola stojí).

Celkem dobrým nápadem je omezení startů nováčků v rallysportu se silnými auty. Jsou ovšem i takový jezdci, kteří mají dobré základy jak v ostatních sportech, tak třeba i v amatérských soutěžích a pak je zcela na místě použít výjimky. Podobně jako když jezdec má problém „nasbírat“ pět dokončených podniků kvůli technickým závadám či i haváriím. Otázkou totiž je, zda dokončení pěti podniků je dobrým „sítem“. Podívám-li se na některé držitele mezinárodních licencí, pak musím konstatovat, že nikoliv. Dokončení rallye samotné není jen kladným hodnocením „zralosti“ pilota, stejně jako nedokončení hodnocením záporným.

Na Slovensku vyřešili problém šalamounsky a i s ohledem na to, že tato země má nedostatek soutěžních posádek (a možná i právě na tomto základě se tvoří mnoho rozdílů mezi oběma šampionáty). Druh licence (národní a mezinárodní) není letos dále vázána na vůz, se kterým jezdec startuje a vztahuje se tedy jen na účast v domácích a zahraničních podnicích. Nováček tedy může jet klidně i s Mitsubishi Lancer, ale jen na domácím „písečku“. Taktéž zisk mezinárodní licence není podmíněn dojetím pěti podniků, nýbrž pouhou účastí.

Dávám to na rozmyšlení i Vám, zda je náš současný systém „spravedlivý“. Zda vůbec máme omezovat přístup jezdců k určitým typům aut či k určitým typům závodů – je jezdec po absolvování pěti sprintů s hondou více připraven na start na Valašské Rally s mitsubishi než by byl připraven po dvou závodech? Nebyl by na místě návrat spíše k výkonnostním kritériím? V případě, že bychom se rozhodli, že výkonnostní kritéria jsou spravedlivější, omezovat tato pravidla jen nově příchozí nebo hledět i na „staré“ držitele licencí?