Tratě: Většina posádek čekala od návratu Rally Tatry do Popradu především zkvalitnění po stránce tratí. Všichni se těšili na extrémně náročné a technické cestičky v krásné krajině. Jednotlivé úseky nakonec skutečně náročné byly a ani o atmosféru jsme nepřišli, když jsme v seznamovacích jízdách projeli třemi místními pohořími a servis měl zázemí s výhledem na nejvyšší hory Slovenska. Nijak technické tratě ovšem Rally Tatry nakonec nenabídly, důvodem byl nesouhlas místních samospráv a pořadatelé tak museli tvořit na poslední chvíli nový itinerář.

Konečná podoba vložek byla velmi rychlá a s neskutečně dlouhými přejezdy. Začátek úvodní RZ Mlynky jsme už znali z Rožňavy, rychlostní průměr Jožky Béreše tu při prvním průjezdu dosáhnul téměř 123 km/h. Po dalších 50 minutách (na první RZ byl přejezd hodinový) následovala dvojice vložek hned za sebou. Uloža byla charakteristická několika retardéry a často se měnícím druhem asfaltu. Brutovce pak charakterizoval brutální dlouhý sjezd zpestřený několika nakopávacími horizonty. Pravými orgiemi zatáček byl městský okruh v Popradě, který trénován za absolutní tmy pak odhalil při ostrém průjezdu nemálo překvapení. Druhý den nakonec nebyl jen o „dojíždění“, většina posádek (mezi nimi bohužel i naše) pohřbila své naděje na dobrý výsledek právě zde. Novoveská Huta byla obrácenou variantou Mlynek, nejproblematičtější neskutečně uskákaná pasáž zde čekala až na závěr téměř devatenáctikilometrové vložky. Po dalším obřím pětaosmdesátiminutovém přejezdu nás čekaly Vikartovce. To byla RZ „nejletištnější“, velmi kvalitní asfalt zde obsahoval jen několik opravdu obtížných zatáček a musel být doplněn několika umělými retardéry. Šlo tedy o „srdce“, kdo dokáže déle držet nohu na plynu. Při prvním průjezdu jel Grzegorz Grzyb průměr 126 km/h. Několika zrádnými horizonty mi techničtější úvod vložky připomněl dnes už nevyužívané Rajnochovice.

Postřeh 3 – bezpečnost a GPS: Letošní novinkou v mistrovství České republiky je nasazování sledování vozů pomocí systému GPS. Přes porodní bolesti a i žehrání některých posádek (ostatně rozměrná krabice za hlavami posádky není zrovna nejpříjemnějším břemenem) tento systém v ČR už celkem bez větších problémů funguje. Při Rally Tatry jsme dostali názorný příklad, v jakých situacích je toto zařízení k nezaplacení. Karel Trojan, který vyrazil na trať páté rychlostní zkoušky jako třetí v pořadí, ve vysoké rychlosti vylétl do lesa. Z již popisovaných důvodů nebyla na trati žádná brzdná dráha vozu, ten skončil hluboko pod tratí a nebyl ze silnice vidět. Proto další posádky, které jely za Trojanem s Řihákem, nepostřehly místo ani fakt, že Trojanovo auto havarovalo. Nemohu ze svých informací zrekonstruovat, jakým způsobem pátrali po Trojanovi pořadatelé, faktem je, že RZ byla zastavena a sanitka vyrážela na trať až před startovním číslem 16... Raději si nepředstavovat následky v případě, že by zranění členů posádky bylo kritičtějšího charakteru. Na Kopné jsem byl svědkem mnohem méně dramatické události, kdy jsme zastavili jako třetí posádka u havárie Antonína Nováka. Ihned za námi dorazil záchranný systém, naštěstí posádka byla v pořádku a bylo nutné pouze uvolnit zablokovanou trať. Od Kopné se pak monitorovací systém ONI ještě zrychlil. Osobně jsem po těchto zkušenostech rád za přepínač, který mám při rallye v ČR před sebou na palubní desce...