Přestože letošní Mezinárodní mistrovství České republiky je už minulostí, rozhodl se Lukáš Pondělíček nezahálet a prodloužit si sezónu. Volba padla na německou 3-Städte Rallye, jež bývala v první polovině devadesátých let součástí českého šampionátu a dodnes je hojně navštěvována našimi diváky.

Stálý spolujezdec Pavel Dresler válčil na závěrečném sprintu ve Vsetíně s Miroslavem Plíhalem a tak ho nahradil budyňský Jiří Stross. Rozhodli jsme se vyzkoušet si Mitropu, poznat tamní fungování a jak bych si tam asi stál. Jirka je můj velmi dobrý kamarád a pohodář. Chtěli jsme se spolu svézt už dávno a těšili se na spoustu legrace.

Samotná 3-Städte Rallye ho naprosto nadchla. Na rozdíl od Čech se v Německu soutěže jezdí pro diváky a ne pro funkcionáře. Startovat lze s čímkoliv, co má rám, sedačku, pásy a hasičák. Za přidané divácky atraktivní spoilery, pruhy na okně, velikost jmenovek a razítka z ministerstva na technické přejímce nikdo nikoho nepeskuje. Závod vyjde na pár korun a to je ideální především pro začínající a méně movité jezdce. Na slavnostním představení posádek byla spousta jídla a pití , po té jsme s mechaniky v centru soutěže navštívili diskotéku s karaoke a shlédli vystoupení několika německých umělců - němci jsou jiný :-)))). Prostě paráda, nemůže si Ponďa vynachválit atmosféru závodů u našich západních sousedů. Ovšem zatímco na jednu stránku jsou oproti nám benevolentní, v důležitých věcech o to preciznější. Organizace funguje skvěle. Všechny podstatné informace jsme obdrželi už předem emailem a také to klapalo. Startovalo se v devět a končilo v sedmnáct hodin. Za tu dobu jsme absolvovali sto dvacet ostrých kilometrů rozdělených do deseti rychlostních zkoušek. Přejezdy byly kratičké, od dvou do dvaadvaceti minut. Kvůli nehodě tam erzetu neruší. Zastaví ji, odstraní havarovaný vůz, zkontrolují trať, rozestaví sanitky a i když dojde k přesažení časového limitu, jede se dál. Závodníci chtějí soutěžit a diváci vidět sport a ne volné průjezdy bez helem. Jaký to je kontrast oproti čtyřem zrušeným vložkám ve Vsetíně ??? A předevím, vozy S1600 jedou v divizi 3 s dvoulitrovými kity a já s C2 R2 v divizi 5. Je to mnohem spravedlivější než u nás.

A jak si svezení za daných podmínek litoměřický pilot užil ? Jeli jsme v naprostém klidu s cílem nic nezničit. Pro Jirku to byl první závod se sekvencí a strašně se těšil, jak to tam bude padat. Už v pět ráno nutil mechaniky k obutí mokrých pneumatik, aby mohl auto projet. V sedm ležel na posteli v kombinéze a helmě a sliboval zařídit možnost startovat první. Je s ním strašná prdel. Sedli jsme do auta a na první vložce to začalo. Jirka nečte, ale hlásí, do toho fandí a ještě stíhá máváním zdravit diváky. Musel jsem se smát. Ale bylo to v pohodě a jeho styl mi hodně připomněl pana Palivce z doby závodění s Milanem Dolákem. Po profesionální stránce je ovšem Jirkova navigace perfektní, pochvaluje si Ponďa spolupráci s Jirkou.

Dokonalé pocity z uplynulého víkendu ještě vyšperkovaly vybojované bronzové poháry. Zhruba v polovině soutěže jsem se dozvěděl o průběžném třetím místě v divizi 5. Dávali jsme čtyřicet vteřin dokonce i Italovi s modernější C2 R2 MAX. Domácí Kuhnert s další er-dvojkou byl před námi zhruba dvacet sekund. Na krásné, bezpečné trati s čistým, nerozbitým asfaltem a bez vytahaného bláta, bylo závodění baladou. Na sedmičce jsme však bohužel zabili veverku. Vběhla nám do cesty a nezachránilo jí ani naše kličkování a ubrání o kvalt. Jirka čtyři zatáčky probrečel a mě z něj už od smíchu bolelo břicho, přidává perličku Lukáš Pondělíček. Nakonec jsme skončili absolutně dvacátí a třetí ve třídě, co je v Mitropa Cupu úspěch. Auto fungovalo bez chyby a mechanici taky. Naši radost ještě zvýraznil vynikající úspěch Míry Plíhala a Pavla Dreslera ve Vsetíně. Čtvrté místo v hodnocení K4 poháru a stříbro ve třídě SA2 je jejich největším dosavadním společným úspěchem.