Na cestě z jihoamerického a afrického kontinentu zpět do Evropy se seriál Intercontinental Rally Challenge zastavil ke svému čtvrtému dílu na malém ostrůvku Sao Miguel ležícím uprostřed Atlantského oceánu.

Sao Miguel je největší z devíti ostrovů sopečného původu tvořících souostroví Azory. Ty leží přibližně 1500 km na západ od Lisabonu a cca 3900 km od východního pobřeží Severní Ameriky. Proto doprava na ostrovy a zpět probíhá výhradně prostřednictvím letecké dopravy, jen výjimečně jsou vypraveny speciální trajekty. Na jednom z těchto trajektů se týden před soutěží vydaly do nitra Atlantského oceánu i soutěžní vozy účastníků letošní Sata Rallye Acores.

Na ostrově panuje mořské subtropické podnebí se silnými větry, vlivem Golfského proudu nejsou na ostrově příliš velké teplotní výkyvy, během roku se rtuť na teploměru pohybuje mezi šestnácti a dvaceti třemi stupni. Zatímco teploty jsou zde víceméně ustálené, počasí se chová přesně opačně. Vlivem ostrých větrů z Atlantského oceánu se stav oblohy výrazně mění a tak během pár minut mohou návštěvníci prožít rozdílnou škálu počasí přes jasnou oblohu se zářícím sluncem až k hustému krupobití. Podle znalců mají místní meteorologové jednu z nejnižších úspěšností předpovědí na celém světě. Hodnota 30% skutečně není nijak zázračná, prudký liják v sobotu dopoledne jim ale vyšel na jedničku (škoda, že se to nepovedlo i s původním plánem na sluncem zalitý čtvrtek a pátek).

Ostrov se dělí na tři části, které jsou charakterově dost odlišné. Na všech se však nalézá nádherná přírodní scenérie. Oč je krásnější příroda, o to zrádnější a záludnější jsou rychlostní zkoušky. Uzoučké šotolinové cestičky mezi zídkami, po horizontech nad lávovými jezery či v jindy neprostupné krajině dokonale prověřily všechny soutěžní posádky. Některé úseky místní velkorysá vláda dokonce nechala těžkou technikou „vytvořit“.

Když už jsme u velkorysosti, prezidentovi zdejší autonomie se společně s politickým aparátem daří již delší dobu čerpat vysoké finanční dotace jak z rozpočtu Portugalska, tak také Evropské unie. Tento fakt je znát na každém kroku. Pořadatelé pochopili jedinečnou možnost prezentace svého ostrova prostřednictvím médií a hlavně Eurosportu a pro úspěch této propagace udělali maximum. Dle vyjádření ředitele soutěže bylo v letošním roce vynaloženo třikrát více prostředků, než v minulých ročnících, které se konaly bez IRC. Není se co divit, třeba jen na světelných efektech, hudební produkci či ohňostroji při slavnostním startu byl proinvestován rozpočet českého rallysprintu. Ekonomická hojnost ostrova však s sebou nese také jeden negativní vliv – začíná přibývat asfaltových cest, které nahrazují původní šotolinové, takže začíná být čím dál obtížnější postavit kvalitní rychlostní zkoušky bez tohoto povrchu.

Pojďme se ale podívat na soutěž samotnou. Velká vzdálenost od pevniny je častým problémem ostrovních soutěží, a proto musí občas pořadatelé pro zajištění početnějšího či kvalitnějšího startovního pole sáhnout do kapsy a zájemcům o účast pomoci. Jako je již v Portugalsku tradicí, pořadatelé dopředu ohlašovali jednání s řadou jezdců věhlasn=ho jména, kromě domácích pilotů však k pravidelným účastníkům IRC přibyl pouze zimbabwský crashman Conrad Rautenbach. I tak ale pole tří továrních týmů, polotovárního Pola S2000 a řady soukromníků slibovala napínavou podívanou.

Ve čtvrtek kolem poledne se uskutečnil shakedown na krátkém úseku na východ od Ponta Delgada, který dle jezdců příliš neodpovídal charakteru rychlostních zkoušek. Oproti původním plánům byl čas startu posunut ze dvanácté hodiny na jedenáctou, na což nebyli někteří novináři ani posádky upozorněni. Samotná zkouška probíhala v poklidu, kromě pravidelných účastníků IRC a domácí špičky o něj neměly posádky příliš velký zájem, navíc byl servis relativně daleko, takže se více čekalo než jezdilo.

Ve čtvrtek v podvečer přichází úvodní superspeciální rychlostní zkouška. Společně s řadou dalších odborníků panuje shoda, že to byla jedna z nejpodařenějších speciálek posledních let. V místním kamenolomu pořadatelé v jedné velké jámě postavili zajímavou paralelní trať s vydařeným umělým skokem. Diváci, kterých bylo podle odhadu více než 10 000, se rozmístili na okrajích prohlubně a každý z nich tak měl nádherný přehled nad celou závodní dráhou. Ten okořenila videotabule se záběry z přímého přenosu místní televize doplněna o mezičasy a průběžné výsledky.

Pořadatelé si na každý den pro soutěžící připravili tři sekce o třech, v jednom případě pak o dvou rychlostních zkouškách. Pro diváky hraje v tomto ohledu velkou výhodu velikost ostrova, který má na délku pouhopouhých 65 kilometrů, na šířku pak pouze 14 km, takže není žádný problém rychle se přesouvat mezi jednotlivými úseky či servisní zónou. Někteří přeborníci byli schopni stihnout 14 rychlostních zkoušek ze sedmnácti odjetých…

Po známých problémech s diváky v Portugalsku se pořadatel rozhodl přistoupit k otázce bezpečnosti s maximálním důrazem. Traťovými pořadateli byli výhradně místní policisté, kteří na svém místě setrvávali od rána až do večera (své místo neopouštěli ani mezi průjezdy, přestože byla trať volně otevřená). Vždy byli rozmístěni po rychlostních zkouškách, nejdelší vzdáleností mezi jejich stanovišti bylo cca 400 metrů. A nešlo jen o divácky jednoduše dostupná místa, ve stejně hojném rozestavení byli k nalezení i v místech, do kterých by se nevydal ani Aleš Trhlík.

K čemu je profesionální pořadatelské zabezpečení, když haprují ostatní věci. Pokus s různými barvami pásky vyznačujícími povolené a zakázané prostory byl sice myšlen dobře, provedení však nebylo z nejlepších. Místy byly pásky umístěny na nesmyslných místech, někde byly místa ze zákazem vstupu diváků vypáskovány špatnou barvou a naopak. Samotní diváci pak pro jistotu ignorovali barvy úplně a jednoduše si stoupli za první pásku (pokud vůbec). Zkráceně řečeno, v MMČR by se při podobných bezpečnostních opatřeních minimálně polovina rychlostních zkoušek zrušila (včetně shakedownu).

Z pohledu diváka si však nebylo nač stěžovat. Jednalo se sice o šotolinovou soutěž, díky silnému větru ale mizel prach po soutěžních autech rychle pryč. Krapet větší nepříjemnosti páchal vítr při sobotním dopoledním hustém dešti, kdy se točil ze všech stran, takže drtivá většina diváků byla po první sekci totálně promočená, což při stále silném větru nebylo zrovna nejpříjemnější.

Co se týče výkonu posádek, potvrdil se trend z předchozích soutěží. Všichni jezdci továrního Peugeotu i Škody potvrdili svou rychlost a o pořadí mezi nimi rozhodovaly jen chyby a v mnoha případech i štěstí. Naopak pokračovalo trápení Fiatu. Asfaltový specialista Giandomenico Basso byl již před startem zklamaný, že jejich auto výkonově nestíhá. To se potvrzovalo během celé soutěže, Basso pak musel po nevýrazném výkonu odstoupit v průběhu druhé etapy kvůli technickým problémům. „Horký kandidát na vítězství“ Anton Alen pak chyboval na závěrečné zkoušce při marném bránění čtvrté příčky. Poprvé letos se představil i Volkswagen, francouzský šotolinový specialista Julien Maurin však dostal jednoznačný příkaz dovést vůz v pořádku do cíle. Tomu odpovídal nepříliš výrazný výkon na trati, na závěrečné zkoušce první etapy pak musel po ztrátě oleje a následném zadření motoru odstoupit. Naopak velice dobře se po Monte Carlu prezentoval Franz Wittmann. Při své první zahraniční zkušenosti na šotolině si počínal jako starý mazák a i přes jednu velkou krizovku nakonec dokázal vybojovat první body a ve finále i porazit Conrada Rautenbacha, který při premiéře s ex-továrním Peugeotem 207 S2000 nezanechal výrazný dojem. A velké portugalské hvězdy Bruno Magalhaes a Bernardo Sousa? Od počátku soutěže se hodně trápili nejen s technikou, ale hlavně s až překvapivě vysokým počtem jezdeckých chyb. Nejlepší v rámci národního mistrovství tak skončil několikanásobný vítěz soutěže Fernando Peres následovaný nejrychlejším domácím jezdcem Ricardem Mourou.

Rallye de Portugal se pro letošní rok posunula do kalendáře mistrovství světa. Vzhledem k nestabilní situaci ve FIA však organizátoři nechtěli přijít o luxusní místo v seriálu podporovaném satelitní televizní společností Eurosport a tak se rozhodli přenechat pro tento rok práva na pořádání závodu IRC právě Azorským ostrovům. A jak naznačují první ohlasy, byl to dobrý krok.

Z letošní Sata Rallye Acores odjížděly zúčastněné strany spokojeny. Posádky si užily další zajímavou soutěž v novém prostředí, místním orgánům se podařilo zpropagovat krásy ostrova do médií a Eurosport natočil spoustu úchvatných záběrů. Jestli se s touto soutěží uvidíme i v příštím ročníku IRC v současnosti závisí hlavně na FIA. Pokud by totiž zařadili Rallye de Portugal do seriálu MS, do srdce Atlantiku by se řvoucí dvoutisícovky mohly opět vrátit. V opačném případě zavítají na Sao Miguel pouze posádky domácího šampionátu a evropského poháru.

Veškeré informace k soutěži

Diskuze k soutěži

Fotogalerie ze soutěže