Rally Český Krumlov proběhla pro posádku Jiří Vlček – Zdeněk Jůrka ve znamení potvrzených přísloví, pověr a vizí okultních věd.

Kladenský pilot červeného Peugeotu 206 S1600 se stal po prvních dvou dějstvích letošního velkého mistrovství v rally poněkud překvapivým lídrem tabulky nejen třídy A6, ale i celé skupiny A. Po startu na slovinské Saturnus rally měl na krumlovské soutěži jasný cíl – i přes předpokládanou ztrátu vedení udržet bodový kontakt se špičkou.

Na sedadlo spolujezdce se po několika měsících pauzy vrátil Zdeněk Jůrka, který tvořil s Jiřím donedávna téměř nerozlučnou dvojici. „Musím přiznat, že mě Jirkovo vyjádření, že se na další start se mnou těší, lichotilo. Nicméně přísloví o pýše, která předchází pád, se mělo naplnit vrchovatou měrou,“ přiznává staronový co-pilot rudého vozu.

Technicky byl tým na náročnou soutěž připraven, atmosféra byla bojovná, závodnické odhodlání nedokázala zkazit ani nepříliš přívětivé signály ze sféry okultismu. Ženská část rodiny Vlčků totiž přednedávnem začala studovat literaturu se zaměřením na paranormální jevy a věštění budoucnosti, na což hlava rodiny doposud pohlížela s neskrývaným despektem. „Když mi na Šumavu předpověděli super výsledek, bral jsem to s nadhledem. Před Krumlovem připravili novinku – karty. Vytáhnul jsem si obrázek smrťáka s asi třímetrovou kosou, ale přece byste nevěřili takovýmhle babským pověrám,“ přibližuje svůj pohled na podobné praktiky Jiří.

Seznamovací jízdy náročné krumlovské soutěže však probíhaly v nezměněném duchu – před kladenskou posádkou defilovalo procesí černých koček snad z celých jižních Čech a předváděly kousky, za které by se nemusely stydět ani zvířata proslulé Berouskovy stáje.

„Přebíhaly tam a zpátky, metaly kozelce, panáčkovaly jako zajíci, Zdeněk tvrdil, že na nás dokonce zřetelně ukazovaly paroháče a tlapku s vysunutým prostředním drápkem, ale to už možná malinko přeháněl,“ svěřuje se s dojmy Jiří. Bylo stále jasnější, že se něco musí stát…

„Před vlastním startem jsme už byli v klidu. Měli jsme za to, že jsme si celou porci smůly vybrali ve středu a čtvrtek večer, kdy se do nás nezamilovala ani jedna (!) českobudějovická krasavice, ačkoli jsme proběhli všechny jakž takž žijící podniky,“ hodnotí atmosféru spolujezdec. A první výsledky jakoby mu dávaly za pravdu. Pátá pozice ve skupině A po budějovické rozcvičce se po první klasické RZ a následném odstoupení Poláka Habaje změnila v průběžné třetí místo. A to posádka nebyla s výkonem spokojena a těšila se na přetěžký úsek Kohout – Ján. Tady však přišla další rána osudu, který protentokrát představoval kámen ukrytý v pravé zatáčce. Ten, o který se roztříštily naděje mnoha posádek na kvalitní výsledek.

„Hodně času jsme ztratili už samotnou jízdou na defektu. Najít totiž místo na výměnu bylo skoro nemožné – všude někdo stál a potýkal se s proraženými koly. K tomu se přidávaly i obavy z naší výměny. Přes množství společně absolvovaných závodů jsme se Zdeňkem kolo nikdy měnit nemuseli. Naštěstí, protože jeho manuální schopnosti se limitně blíží nule a sám sebe označuje za dyskutila. Zřejmě závodní adrenalin nás však vyburcoval k výkonu, který sice není na zápis do tabulek rekordů, ale ani to nebyla žádná velká ostuda,“ komentuje Jiří dění na trati. Šance na kvalitní výsledek mizela v nenávratnu a černé kočky si mohly mnout tlapky.

Noční sekce začala poněkud rozpačitým výkonem na druhém průjezdu RZ Přídolí a soutěžní vozy se znovu postavily na start RZ Kohout – Ján. V něm již po necelých dvou kilometrech soutěž pro červenou kladenskou superšestnáctku skončila. S pětkou svítící na displeji zařazeného rychlostního stupně opustil vůz úzkou trať v pravé zatáčce mezi stromy hustého lesa. Částečně se zbrzdil o terén, jeden strom přerazil a o další se zastavil. „Měli jsme v předcházejícím rychlém úseku nějakou nejasnost v rozpisu, tu jsme si v poměrně rychlém tempu vysvětlovali a pak došlo k nepřesnosti,“ diplomaticky hodnotí situaci pilot.

„Faktem je, že ta chybka rozpisu tam byla, což bylo znát i z komunikace při denním průjezdu, ale to nemůže být omluvou. V noci jsem pak ale pod dojmem předchozí rz Jirkův dotaz špatně vyhodnotil jako reakci na to, že jsem vepředu a v rozpisu se o zatáčku vrátil. Naneštěstí následující kombinace začínala skoro stejně a já jej do těžké pravé s jistotou vyslal skoro naplno… Pro snazší pochopení zkusím svou drobnou chybku popsat takto: je to jako by na Petra Čecha ve finále Ligy mistrů poslali malou domů, on na ten míč šlápnul, upadnul, v pádu jej hlavou nasměroval do brány a při následné snaze zabránit gólu skočil na nohu spoluhráči, zlomil mu ji v kotníku a míč definitivně srazil do sítě. Asi taková prkotina...,“ popisoval své pocity zklamaný spolujezdec.

Jak je pro kladenskou posádku typické, začali již zanedlouho hledat na celé události, ze které naštěstí vyvázli bez zranění, to pozitivní.

„Přesvědčili jsme se, že reakce kolegů byla skvělá. Honza Vaňáč se Štěpánem Palivcem startující za námi, reagovali bleskurychle a za jejich ochotu okamžitě pomoci jim chceme poděkovat. Odteďka už budeme bourat výhradně s nimi v zádech,“ vyjadřuje svůj vděk Jirka Vlček.

„Tu a tam se objevovaly uštěpačné poznámky škarohlídů, že Jirka jede na oči a rozpis vůbec neposlouchá. Můžu odpřísáhnout, že to tak není, psychicky i fyzicky náročný test zvládnul bez ztráty kytičky,“ přidává už s nadhledem spolujezdec.

A tak zbývá poslední nezanedbatelný poznatek – zřízení věšteckého studia „MADAMME LUPUS“ (lupus – vlk lat.) vůbec nevypadá jako špatný podnikatelský záměr! „Pokud manželka slíbí, že nezačne i s voo-doo!“