Mitfára Ota Hloušek o strastiplných chvílích před Rally Lužické hory a poháru z Telče. Průběhu závodu z pohledu posádky modré Felície, Galia – Hloušek.

Tak jsem se konečně dostal k napsání pár řádků o našem snažení na rally v Telči. Napřed bych ale chtěl objasnit naši neúčast na Lužických horách, z které jsem se ještě teď pořádně nevzpamatoval. Ještě pořád jsem nevstřebal, co je možné v 21. století a jak fungují úředníci, které si myslím docela slušně platíme z našich daní.

Lumír je tak trochu samorost, na některé věci má prostě svůj názor a těžko s ním někdo hne, pokud si on zrovna usmyslí, že to není, podle jeho názoru, třeba. A tak po absolvování valašské zimní show u kolegy Silvestra Mikuláštíka stál náš Kit sám, opuštěn a zapomenut, střídavě venku nebo v garáži, podle toho jaká byla zrovna konstelace hvězd. Na mé nesmělé otázky, jestli by se neměla udělat nějaká příprava na další sezónu, se mi dostalo odpovědi, že jestli jsem si nevšimnul, tak auto jede, tak proč by rozdělával něco, co funguje.

Bylo pravda, že přes sezónu provedl rozborku a sborku snad všeho, co na autě je někdy i několikrát a tak jsem ani moc neprotestoval. Jen jsem mu připomněl, že je potřeba vyřídit nové registr. značky. Velký problém ale je, že Lumír je sice schopný pracovat třeba ve dne v noci bez přestávky, ale nějaké papírování mu nic neříká. Takže jsem mu zhruba co 14 dní připomenul, že by měl konečně vyřídit ty RZ a vždy jsem se dozvěděl, že už se na to chystá.

LUŽICKÉ HORY:

Lužičky se blížily a tak nějak se stalo, že nakonec jsem musel jet na dopravku sám ve středu před závodama, protože Lumír neměl čas. Na školení nám říkali, že sportovní RZ vyřizují krajské úřady, tak jsem jel z Kopřivnice do Ostravy. Odstál jsem si cca hodinovou frontu a po 30 s jsem se dozvěděl, že napřed se musí auto odhlásit v Kopřivnici z registru vozidel. Nechápavě jsem zíral! Nedůtklivého pana technika se tedy ptám : Přece auto nemění majitele, tak co tam mám odhlašovat? Byl jsem poučen, že registr sportovních aut je něco úplně jiného, než registr běžných vozidel a tedy se musí z jednoho registru odhlásit a do druhého přihlásit. Je to jasné? Nechápavě kroutím hlavou a oponuji: Když pan úředník má přístup do obou registrů, nemohl by tedy provést odhlášení z jednoho registru a přihlášení do druhého na místě? Když majitel zůstává majitelem a žádná jiná změna kromě značky nenastane? Byl jsem zpražen pohrdavým pohledem a přes zuby mi bylo sděleno – nelze. Tak hop do auta a zpátky do Kopřivnice. Když jsem se dostal do kanceláře – problém! Ať tam nechám všechny papíry a stavím se za týden! Vyvalil jsem oči a zalapal po dechu. Paní se na mě rozpačitě koukala a já se jal vysvětlovat, že vše potřebuji hned. Nastala konzultace všech přítomných úředníků v počtu cca 5 včetně vedoucího a já se dozvěděl, že nelze do počítače dostat informaci: odhlásit starého majitele - Galia, přihlásit na nového majitele – Galia. To prostě počítač nevezme. Ale všichni měli snahu situaci nějak řešit, přece jenom většina z nich už o Lumírovi někdy slyšela a tak naděje žila. Asi po hodině a několika telefonátech na všechny strany přichází fax, několik listů A4 s popisem, jak PC přemluvit, aby ty absurdní informace zpracoval. Nevěřícně sleduji, jak jedna paní předčítá: zmáčkni F5, delete xyz nebo tak nějak a druhá paní plní úkoly. Na potřetí se povedlo a mi spadnul balvan ze srdce. Radostně děkuji a prchám plnou čekárnou, ať mě někdo netrefí. Za celou tu dobu nevzali totiž nikoho jiného …

Kmitám do Ostravy s úsměvem na rtech a dobrou náladou. Po vystání další fronty je vše jinak. Zamračený pan Důležitý vše kontroluje, pokyvuje hlavou a říká: Jo, je to všechno. Přijďte si za 14 dní. Valím oči a jenom vydechuji – my to potřebujeme dneska! Pro změnu valí oči pan technik a šokuje mě: My na to máme 30 dní! Zalapal jsem po dechu a snažím se mu vysvětlit situaci. Že závody jsou teď o víkendu, že jsme mysleli, že nepojedeme, protože jsme neměli finance a až teď jsme sehnali nového sponzora. Pán seděl a pořád kroutil hlavou, že jako ne. Pak jsem se dozvěděl: Člověče, to jste měl přijet na zlatém praseti! Trošku otřesen jsem sepjal ruce k prosbě a říkám : Prosím, já Vás prosím, udělejte to nějak, je mi jedno jak to uděláte, ale udělejte to nějak, ať můžeme jet. I sželelo se úředníkovi starého blbce a řekl mi, že to teda zkusí. Mám mu dát tel. číslo a že mi zavolá. Asi po 30 minutách zvoní telefon. Celý nadšený se po něm vrhám, ale ouha, není to tak jednoduché. Mám hned přijít. Dovídám se, že máme nesrovnalosti v barvě vozidla. Na fotce, která je ve sportovním průkazu, je auto bílé, v tech. průkazu je zapsaná zelená a na žádosti je napsaná modrá. Neřešitelný problém! Snažím se vysvětlit, že fotka v průkazu je jen orientační, aby tech. komisař věděl, jak by auto mělo typově vypadat a že to není občanka, aby tam musela být přesná fotka, vše marné! Dohadovali jsme se asi 15 minut, pak se pan technik podíval na hodiny a oznámil mi: Je ¾ na pět! V pět nám vypínají počítače a za 15 minut vám to nevystavím, ani kdybych chtěl, přijďte si zítra. Jenomže sport. průkaz se musí orazit na Ministerstvu dopravy v Praze a jelikož byl v pátek svátek tak jsme to už nemohli stihnout. Nahrnula se mi krev do hlavy, jelikož jsem starý cholerik a jenom jsem sípal, protože mi došly slova. Když jsem popadnul dech, řval jsem, jestli fakt není schopný naklepat pár pitomých údajů do PC, tak co tam dělá! No i několik invektiv padlo a pak jsem konečně pochopil, že Lužické hory budou bez nás. Jasně, že si za to v podstatě můžeme sami, ale ani ve snu by mě, starého pesimistu, nenapadlo, jak důkladně nám můžou úředníci svými nedomyšlenými nápady zkomplikovat život. Hezký byl rozdíl v přístupu lidí v Kopřivnici, kde situaci chtěli řešit a také ji vyřešili a v Ostravě, kde jsem jenom obtěžoval, protože prostě oni na to mají 30 dní.

Vše ještě neskončilo. Asi za 14 dní to jel Lumír dořešit, dostal RZ a zdálo se být konečně vše OK. Shodou okolností ho ale tech.. komisař Mrkvan upozornil, že musí mít podle nových předpisů vystaveno i malé osvědčení, na které pan úředník asi zapomněl. Jel tedy znova do Ostravy a chtěl, ať mu malý techničák vypíše. Obratem se dozvěděl, že na to mají 30 dnů. Tak se nervnul i Lumír a asi po 10 minutách slovní přestřelky, žádostí o přivolání nadřízeného atd. mu byl milostivě za cca 1 minutu vystaven i malý OTP. Prostě někteří úředníci umí využít pracovní dobu!

Po prožitých anabázích jsem měl hnutí mysli a Lumírovi jsem řekl, že ať se nezlobí, ale že s ním letos nepojedu. Že mi prostě všechny ty problémy a nervy za tu chvilku svezení nestojí. Samozřejmě mi nevěřil a dělal, jako že se nic neděje. Jenomže spolupráce s ním je fakt moc komplikovaná a problematická. Například neuznává veškeré tech. vymoženosti a např. telefonovat mu je v podstatě zbytečné, protože telefon používá tak maximálně po dobu tréninků a samotné soutěže. Když s ním chci mluvit tak musím zajet z FM do Závišic a v případě, že tam není tak počkat, jestli se ukáže. Prostě úžasné! A tak jsem mu dal 3 podmínky, které když splní, jsem ochotný s ním jet.

1. Z 5-ti hovorů, kdy mu zavolám, to min. 4x vezme, nebo zavolá zpět

2. Před soutěží ho nebudu muset přesvědčovat, ať už jdeme spát (kdo byl u nás v servise, ví o čem mluvím)

3. Po projetí cílem soutěže se začne balit a pojedeme domu jako všichni ostatní (opět, kdo nás viděl někdy stát v prázdné servisní zóně, ví o čem je řeč)

Dozvěděl jsem se, že 1.podmínka se nedá splnit, protože si dal závazek do nového roku, že omezí telefonování (já ho snad zabiju), 2. podmínka je vlastně splněná, protože přece vždycky jsme před soutěží spali !!! a o 3. podmínce si mám promluvit s ostatními, protože oni to všechno brzdí !!! Fakt paráda! Jelikož mi ale snad 2x !! zavolal zpátky, když jsem mu volal, tak jsem ho vzal na milost a že to s ním teda ještě zkusím .

TELČ:

Do Telče jsme dorazili v pátek ráno v poněkud netradičním rozpoložení – shodli jsme se, že nám nějak chybí správná závodnická nálada! Přesto jsme vyrazili na trénink. Ono když už jsme přijeli, tak co dělat jiného, že? Po napsání RZ nám nálada klesla ještě víc. Vložky byly dost rychlé a to nám vůbec nesvědčí. Lumír si začal povzdychávat, že nám tu – jak říká – nakope prd..l každý, kdo bude mít auto a já ani neměl chuť mu to rozmlouvat. Nicméně jsme se snažili dopilovat rozpis co nejlépe, ať jsme připraveni na všechno.

Přejímky proběhly v pohodě, jen servisní zóna nás lehce překvapila. Tradičně jsme totiž dostali místo v té horší části areálu, ale na to jsme už zvyklí. Podle předpovědi už by snad ani nemělo pršet, tak snad nebude tak zle. Jak jsme se mýlili!

Ráno nás přivítalo zamračenou oblohou a deštěm střídajícím se s mrholením a na slunečný den to zdaleka nevypadalo. Lumírovi se zvedla nálada, protože mokro má rád a začal se na nadcházející start těšit.

Po příjezdu na 1. rz jsme bohužel zjistili, že je zrušená. Pro nás velká škoda, docela se nám líbila a na rozjetí byla ideální. Takže přesun na 2.rz a po cestě se domlouváme, že zabereme hned od startu naplno a uvidíme, co z toho vyjde. Nezačalo to špatně – stejný čas na desetinu s Mírou Březíkem, ostatní něco málo ztráceli. Jsme spokojeni, ale čeká nás 3.rz a ta se nám vůbec nelíbí. Zdá se nám moc rychlá a na té asi dostaneme. Taky že jo, ale 2,4 s za Březíkem vůbec není špatné a znamená to zase druhé místo o chlup před ostatními.

V servisu zjišťujeme, že se tu povrch postupně mění v rozježděný tankodrom a při další návštěvě bude asi problém se do stanu vůbec dostat. Na autě je vše OK a tak vyrážíme na druhou rundu. Cestou na mě Lumír čučí a pak se zeptal: Tak co? Zkusíme to nebo si pojedeme svoje? Odpověď je jasná: Jasně že to musíme zkusit, proto jsme přece tady, ne? Cestou už jen mlčíme a zaobíráme se každý vlastními myšlenkami. Po příjezdu ke startu vidíme, že se zase něco děje, auta se otáčejí, vložka je zrušená! To snad není možné! Společně brbláme – erzeta, která se nám líbí a my se snad na ní ani nesvezeme. Popojíždíme v řadě aut a tu náhle Lumír zbystřil! Auto nedobíjí! Co teď? Bleskurychle vyhodnocujeme situaci – zhasneme motor ať se nám baterka nevybije úplně, budeme auto tlačit, před stolkem kontroly zkusíme nastartovat protože je to hodně do kopce a budeme doufat, že je to jen vypadnutý káblík buzení alternátoru. Zatím je kopeček mírný, takže to utlačíme bez problémů. Musím ale odhánět nějakou divnou místní ženskou, která nám chce strašně pomáhat. To by nám tak ještě chybělo, aby nás diskli za cizí pomoc v oblasti kontroly! Auto před kopcem chytlo a tak teď už nezbývalo než doufat, že je to fakt ten káblík! A byl to on! Rychle vše opravujeme a jedeme dál. Teď nám dochází, že „někdo tam nahoře“ nás musí mít rád. Kdyby se vložka jela, tak by nám to úplně vybilo baterku, auto by chcíplo někde před cílem a to by pro nás znamenalo konec.

Následující 5.rz tedy jedeme víc než rychle a podařilo se! Míra Březík dostává neskutečných 15,9 s! Fantazie! Hýkám nadšením a i Lumír vypadá spokojeně. Míra měl zřejmě nějaký problém, ale to už je jedno. Dostáváme se do vedení o slušných 13,5 s. Teď už je jenom otázka, co s námi udělá rychlá 6. rz. I na této rz bojujeme ze všech sil a výsledných 1.4 s v náš prospěch je perfektní!

Mezi tím se servis proměnil v obrovské bahniště a kluci mechanici se marně snaží vymést z plachty vodu a bahno, které neustále teče i přes zvýšené kraje zpátky. Mají však, společně s námi, dobrou náladu. Snažím se všechny mírnit, protože je známo, že každá soutěž končí až v cíli, ale tak nadějně to už dlouho nevypadalo! Vyrážíme tedy do poslední rundy s úsměvem na rtech. Konečně se jede i před tím 2x zrušená rz a znamená pro nás další zvýšení náskoku o 3,2 s. Pořád si opakuji, že cíl je ještě daleko a cloumá mnou nervozita. Cestou se radíme, jestli ještě budeme tahat nebo se to budeme snažit jen udržet. Náskok 18 s je slušný, ale ne nepřekonatelný. Čeká nás ještě cca 17 km a stačí nějaký malý zádrhel a vše může být fuč. Takže resumé: Pojedeme pořád co nejrychleji, ale hlavně se vyhnout jakékoli chybě! To se lehce řekne, ale valící se potoky vody znamenaly na každém metru možnost vypadnutí z cesty a stěrače tu potopu při vyšších rychlostech nestačily brát ani na max. rychlost. V cíli se nedočkavě ptám na čas Míry a když se dovídám, že jsme ho opět porazili tak radostí mlátím rozpisem do kolen. Lehce zachmuřený Lumír mě mírní, že motor nejde jak by měl, že chcípe na volnoběh a že se s ním něco děje. Buď se voda dostala někam kam neměla, nebo to vypadá na problém se svíčkami. Přejezd je docela dlouhý tak doufáme, že jestli se jedná o problém nějaké vlhkosti, tak že se to vysuší. Z SMS se dovídám, že jsme sice na této rz porazili Míru Březíka, ale jsme ve vložce až na druhém místě, protože nám 1,3 s klepnul mladý Mandík. No tak to klobouk dolů! To musel jet fest! Aby s ním nebyly příště problémy!

Na startu poslední vložky máme k dobru 22,8 s a pokud se auto nezastaví, tak to už snad udržíme. V cíli se dovídáme, že tady prohráváme s Mírou Březákem sice o 6,7 s , ale to nám vůbec nevadí!!!

Teď se ještě doklepat na rampu a je to doma!! V euforii se hrdě se hlásím, že kdyby náhodou, tak auto dotlačím do cíle, ale naštěstí to není třeba.

Servis už je proměněný v jedno obrovské bahniště, přeme se jestli má vůbec cenu auto umýt, protože než se ze servisu dostaneme, tak bude zase zahnojené jak předtím, ale v srdci nás hřeje, že jsme to dokázali. Jedeme k rampě, motor sice má občas snahu chcípnout, ale zatím pořád běží. Potom rampa, pohár a je konec.

Sakra, ještě že jsem se nechal přesvědčit!

Velký dík patří našim mechanikům Pavlovi Váňovi, Martinu Halfarovi a Jaromíru Michálkovi ml., kteří i v těchto bojových podmínkách odvedli perfektní práci a mají lví podíl na našem úspěchu.

Nesmírně vděčni jsme našim sponzorům, díky kterým vlastně můžeme závodit. Jsou to naši tradiční sponzoři - firmy TOMSPEDIT, TRASO, NIMONIC, PROPAGPRINT,

Josef Tůma –Tesařství, Malokapacitní jatka – Machač, Slavomír Šigut – obchod dřevem a zvláště děkujeme našemu novému mecenáši, firmě RAVAK, která i v dnešní těžké době v nás vložila důvěru a podpořila naše starty. Chceme se odvděčit i nadále co nejlepšími výkony a bojem na špici naší třídy.