Tak je za námi, pro nás opět neúspěšná, Podkopka. Loni jsme skončili hned po 1.RZ, když nám něco, nějakým záhadným, nepochopitelným způsobem shodilo řemen od vodní pumpy. Letos jsme si žádnou možnost takového potupného konce vůbec nepřipouštěli a naivně jsme si mysleli, že už máme všechnu smůlu vybranou. To jsme se ale velmi, velmi mýlili!

Po Telči, pro nás tak moc úspěšné, jsme se nějaký čas naparovali, přijímali gratulace a vůbec si užívali úspěchu. Ale s blížící se Podkopkou jsme poněkud začali ztrácet sebevědomí, protože ze všech stran nám každý prorokoval, jak nás Březík doma obloží. Dali jsme hlavy dohromady a došli k závěru, že i kdyby, tak co? Je tam doma, tak ať si třeba vyhraje! My zkusíme jet co nejlépe, ostatně jako vždy, a ono se to nějak vyvrbí! Rallysprint Kopná je přece svátek všech valašských jezdců a nejdůležitější je pěkně se svézt, užít si nádherných erzet a výsledek ( jak je vidět podle různě pohozených aut podél tratě) je až druhořadý J. Trošku jsme spoléhali na naši tajnou zbraň, kterou jsme objevili v Telči. Po přejímkách se totiž Mira Březík stavil u nás ve stanu a Lumír mu nabídl panáka slivovice. Mira ale odmítl, že je pivař a dál upíjel z láhve piva, kterou si přinesl. Lumír mu oponoval – Ty nevíš, že pivo zpomaluje reakce? Míra ale blahosklonně popíjel dál. Teprve před cílovou rampou po soutěži přišel za námi, pokýval hlavou a uznal – Fakt, pivo zpomaluje reakce JJJ !

Náš plán byl tedy jednoduchý. Nenápadně jsem se po přejímkách zeptal Miry, jaké pivo má nejraději? Lehce se podivil, cože mě to zajímá? Tak jsem mu řekl, že jelikož nechce pít tu slivovici, tak mu chceme koupit 1-2 basy, ať nemá žízeňJ! Bohužel mě prohlédl a prý, že tentokrát bude všechno jinak, že pivo už neměl skoro týden. Měli jsme po radosti L! Kdo by si pomyslel, že chce vyhrát tak moc! Asi je přece víc závodník, než pivař J!

Hned v cíli 1. rz bylo jasné, že nekecal. Dostali jsme 8,2 s – tj víc než sekundu na km. Tak až tolik jsme nečekali. Na 2.RZ to dělalo 6,1 a bylo jasné, že mu na jeho písečku žádný brajgl dělat nebudem L! Tak to šlo vložku co vložku – pořád ztráta cca 1s / km. Zjistili jsme, že naši o asi 90-100kg vyšší váhu prostě nemůžeme eliminovat ani největším možným nasazením jakého jsme schopni. A že jsme se jó snažili! Malou útěchou nám bylo, že třetí Hejzlar už na nás také ztrácel okolo minuty a navíc na každé RZ jsme vždy dokázali porazit hezkých pár vozů skupin A6, A7 nebo i N4. Nejblíže jsme se k Mirovi dostali na druhé Májové – ztráta 4 s. Byli jsme už smířeni s tím, že na první místo nemáme nárok, ale pořád byla malinká šance, že v tom šíleném tempu se může Mirovi vloudit nějaká chybička J. Musel jet nepředstavitelnou kládu! Vražedná kombinace Májové, Podhoranu a Kopné hned za sebou, navíc v tom vedru, jaké bylo, mohla přinést cokoli! Ke konci erzety jsem vždy už jen sípal a přeřvat ten kravál v autě mi připadalo zhola nemožné. Nikdy jsem si neuměl představit, jaký rambajz v autě může být. Sání vzduchu otočené do auta a vytí převodovky a diferáku dělá takový randál, že v interkomu neslyším ani sám sebe. Ještě v žádném autě jsem nezažil takový rachot jako v Kitu.

Tak jsme pořád v max. tempu proletěli RZ7 – Kopná 2, když kousek před cílem, v pravé 5 , ve které skončil Cosworth Čalouna, se ozvala rána a ten nepředstavitelný kravál se ještě zvětšil. V prvním okamžiku jsem si myslel, že jsme udělali gumu. Do cíle chyběl už jen kousek tak jsem nepříčetně řval – Jeď, jeď!!! Protože mě Lumír někdy poslouchá, tak jel…Na rovině se rachot ještě stupňoval a to jsem už i já pochopil, že to bude asi konec! Obrátil jsem se na Lumíra a jen jsem zařval – To bude něco velkého! Smutně zakýval hlavou, projeli jsme cílovou zatáčkou a po asi 100 m uznal, že situace je beznadějná a ještě před stopkou sjel na kraj cesty. Vysoukali jsme se z auta ven a vyvalili oči – chybělo nám levé přední kolo!!! Dojeli jsme jen po brzdovém kotouči! Čučeli jsme na sebe a nechápali! Viděli jsme ustřižené štefty, ale pořád jsme to nemohli vstřebat. Lumír jen vydech‘ – A já myslel, že to je poloosa… Kontroval jsem - To já si myslel, že nám snad upadla převodovka. Tak jsme stáli jak Pat a Mat, zírali chvíli na sebe, chvíli na auto a pomalu se smiřovali s tím, že cíl neuvidíme. Jak jsem tak pochodoval kolem auta sem a tam, najednou mě napadlo, že při vší té smůle jsme měli obrovské štěstí – vždyť kdyby nám to upadlo někde nahoře, kde se letělo na šestku z kopce do lesa, tak jsme se možná zastavili až na Všemině u bazénu! Prostě někdo tam nahoře nás má přece jenom rád!

Po chvilce došel nějaký pořadatel a že prý kolo nám hlídají kluci od Čalouna, že nemáme mít o něj strach. Tak jsem se pro něho vydal, ať jsme připraveni,než dojedou kluci s vozíkem. Za chvilku jsem Čalounovic ekipu našel i s kolem a hned mi líčili, jak jsme vyletěli z lesa, za námi gejzír jisker a po nějaké chvilce se prý v klidu přikutálelo kolo. Litovali, že neměli kameru, údajně to prý bylo velmi koukatelné J. Prohlížel jsem si dlouhou čáru vyrytou v asfaltu a přemýšlel, co se mi to proboha v té palici při závodech děje! Vždyť my jsme bez toho kola ujeli snad cca 400-500 m, než jsme pochopili, že to nemá cenu.

Rád bych proto upozornil všechny lidi pohybující se kolem závodů, že někteří jedinci mohou být v průběhu takového podniku postiženi sníženou příčetností a mohou se dopustit předem nevyzpytatelného jednání, kterému později sami nemohou uvěřit.

Po zevrubné prohlídce jsme zjistili, že rameno, společně s kulákem a imbusovým šroubem je obroušeno o asi 2 cm, na všech šteftech je naprosto čistý lom a do Třebíče máme co dělat. Příprava doufám bude perfektní, protože k Třebíči mám poněkud nostalgický vztah. Musím se pochlubit – v kolonce absolutní vítěz 1. ročníku rally Třebíč je moje jméno – tehdy ještě jako jezdce! A tak při příležitosti 20. ročníku jsem si myslel, že Lumíra zlomím a prohodíme si místa. Bohužel mě zklamal - že prý takový vůl, aby si sednul vedle mě, tak to fakt ještě není J!!!