Roman Kresta: Na barumku se opravdu moc těším (INTERVIEW)

Pryč je určitá únava z dlouhé dvacetileté závodní kariéry, která se na Romanovi Krestovi v posledních sezonách začala logicky projevovat. I při rozhovoru šlo poznat, jak se zkušený soutěžák - a dnes již více majitel soutěžního týmu Kresta racing než závodník - těší na letošní Barum rally, v níž poprvé startoval před 19 lety. Nebýt ročního angažmá u továrního týmu Ford v roce 2005, jednalo by se letos o jeho jubilejní dvacátý start. Každopádně ani ten samotný jezdec nevyloučil. A protože se s Romanem potkáváme na soutěžích od jeho prvního startu při Horácké rally 1994, kde si prožil premiéru se Škodou Favorit týmu Donner a od Billa Latifa „zapůjčeným“ spolujezdcem Honzou Tománkem, náš rozhovor nešlo začít jinak než vzpomínkami.

Romane, když se ohlédneš za předcházejícími ročníky Barum rally, na který ze svých osmnácti startů máš nejhezčí vzpomínky? Předpokládám, že to budou roky, v nichž jsi zvítězil.

Roman Kresta (RK): „Vítězství na barumce jsou určitě něco top, čeho se dá u nás dosáhnout, a zvláště na první vítězství s Octavií WRC člověk těžko může zapomenout. Když si ale mám spontánně vybavit ty vůbec nejsilnější zážitky, tak to jsou moje úplně první barumky. Asi si vzpomeneš na ročník, kdy se startovalo ve dvě hodiny ráno do těžké vsetínské sekce (rok 1996 - pozn. red.). Tehdy jsme končili s nočním servisem někdy kolem půlnoci a nemělo ani cenu jet domů se vyspat. Všude hrčely centrály a já si šel lehnout aspoň na dvě hodiny přímo v servisní zóně.“

A co vůbec první start v roce 1995? Tehdy jsi měl favorita ve třídě A/1300 a bojoval proti jezdcům jako Jindřich Štolfa, Vladimír Berger, Josef Lank, Zdeněk Janda a další, přitom jsi odstupoval ze třetího místa. Ostatně to byl tvůj jediný start, kde jsi skončil čistě kvůli technické závadě.

RK: „Odešla nám tehdy poloosa, paradoxně před barumkou zcela nová. O mně je známo, že chci mít auto vždy co nejlépe nachystané, a tak jsem koupil před závody nové poloosy. Jenže ještě první den se utočil kloub, nejspíš nějaká výrobní vada. Kdybych tam nechal staré, asi by ten problém nenastal. Ale že se budu hned při své první barumce měřit s takovými jezdci, jejichž jména byly pro nás obrovskými pojmy, to jsem vůbec netušil.“

Navíc jen v této třídě startovalo 30 aut, což je pomalu tolik, kolik se letos objevilo na Šumavě v celé startovní listině soudobých vozů.

RK: „Právě, těch aut bylo tolik, že dnes už na to člověk jenom vzpomíná. Vím, že se závodění za těch 20 let posunulo někam dále, ale ty časy vyrovnaných soubojů a těžkých erzet, jakými byly Pržno či Kateřinice, dnes chybí.“

Od 90. let minulého století se přesuňme k loňskému ročníku. V nedělní dopoledne jsi hned zkraje zostra nastoupil na Vencu Pecha, ovšem hned na druhé zkoušce přišel defekt. Zatímco týmový kolega Tarabus s defektem pokračoval, ty jsi zastavil a měnil kolo. V prvním okamžiku mi přišlo, že jsi ztratil motivaci, a když už nemůžeš bojovat o druhé místo, tak jsi to zabalil a raději neničil techniku.

RK: „Tak to ale nebylo. Ten kámen sekl gumu tak blbě, že už při nájezdu ze šotoliny na asfalt jsem cítil, že máme defekt. Obvykle to bývá tak, že se guma roztrhá a odseparuje mimo auto, jenže nám se stal ten druhý a spíše výjimečný případ. Namotala se dovnitř na poloosu, zasekla se o tlumič a brzdič a pokračovat dál by bylo velmi nebezpečné. Zastavili jsme doslova za pět minut dvanáct, jinak by nám zbytky gumy utrhly brzdovou hadičku. Pořád jsem ale měl spočítané, že pokud ztratíme minutu a půl, za kterou jsme normálně schopni s Petrem (Grossem) vyměnit kolo, tak ještě můžeme bojovat o třetí příčku. Jenže jak se zbytky pneumatiky namotaly do poloosy, musel jsem nejdříve vystříhat dráty bočnice a vše se i s rychlou opravou protáhlo.“

V loňské sezoně jsi oznámil konec své soutěžní kariéry s tím, že jsi do budoucna nevyloučil případné jednotlivé starty. Je dvojkombinace Kopná – Barumka to, co tě v současnosti dostatečně naplňuje? Nebo uvažuješ i o jiných výzvách typu dálkových soutěží a podobně?

RK: „Momentálně žádné jiné výzvy nevyhledávám, v tuto chvíli se ale určitě moc těším právě na Barum rally. O účasti na ní jsem začal uvažovat někdy zkraje roku, naopak start na Kopné vznikl na poslední chvíli a bral jsem ho jako přípravu na Barum rally. S letošní barumkou se to má tak, že z velké míry o mém startu rozhodlo okolí. Přece jen mám tady na Zlínsku za ty roky už nějaké jméno, řada lidí mne zná, takže kdekoliv jsem přišel, pořád se někdo vyptával, jak to bude se mnou dál a jestli pojedu aspoň barumku. Byli jsme třeba s rodinou na dovolené v Chorvatsku, potkáme se tam se známými a hned jejich první otázka je, jestli jedu barumku. A že jestli ne, tak vlastně ani neví, jestli se pojedou dívat, když už mi nemůžou fandit.“

Neláká tě ani Dakar? Napadlo mne, jestli se třeba někdy nezastavíš za svým bývalým spolujezdcem Honzou Tománkem a nesbíráš u něho už nějaké rady.

RK: „Není to o tom, že by mne to nelákalo, jen by to muselo mít nějaký smysl. Je to úplně jiná disciplína, člověk by musel nabrat určité zkušenosti a svézt se jen tak jedenkrát pro zábavu by k žádnému výsledku nevedlo. Každopádně jak už jsem řekl, nic v tomto smyslu neřeším.“

Na Kopné ses poprvé objevil s Petrem Starým, startujete spolu i ve Zlíně. Kdyby Petr nevyšel, byla tvoje další volba dřívější spolujezdec Petr Gross?

RK: „Já už dříve oslovil Petra Starého, jestli by se mnou nejel i ten loňský omezený program, on ale měl v tu dobu již domluvené starty s Martinem Kočim. Letos jsem rozhodně nechtěl brát Robertu Adolfovi jeho stálého spolujezdce, a tak jsem byl rád, když mi Petr kývl na start na naší domácí soutěži.“

V každé jiné týmové disciplíně platí, že i dva špičkoví sportovci si musí na sebe chvíli zvyknout. Jak dlouho to trvalo u vás?

RK: „Tím, jak se start na Kopné dojednal až na poslední chvíli, jsme neměli čas si spolu s Petrem něco dopředu vyzkoušet. Možná mi to nebudeš věřit, ale seděli jsme spolu v jednom autě až v pátek před závodem při seznamovacích jízdách. Petr je ovšem opravdový profík, ještě před Kopnou se radil s Petrem Grossem a procházeli spolu dřívější rozpisy. Studoval také moje onboardy, takže přesně věděl, kdy jakou informaci má přečíst. O nějakém dlouhém sehrávání tedy nemůže být řeč.“

Na letošní Kopné ses objevil s nově postavenou fabií, jaký je její původ? A co bys odpověděl na námitku, že pořizovat si v dnešní době vůz specifikace S2000, když nastupuje nová generace vozů R5, je poněkud nerozumné?

RK: „Jenže ty „er-pětky“ pořád nejsou rychlejší než vozy S2000. Ber to tak, že dnes už máme naše týmové fabie tak vypiplané, že před barumkou jsme si ještě zkoušeli pohrát s nějakými 4 kilogramy váhy a jejich posunutím ve voze o 50 centimetrů kvůli dalšímu nepatrnému vylepšení stability vozu. Větším problémem jsou pro atmosférické motory změny FIA ohledně používání benzínu, protože s tím novým nám chybí nějaké dvě procenta výkonu, a to už jde pochopitelně poznat. I tak je ale naše fabie pořád ještě minimálně tak rychlá jako vozy R5. A pokud se ptáš na náš vůz, tak je to loňská Lappiho fabie, se kterou havaroval právě na barumce. Měla poškozený rám, proto jsme zakoupili novou karosérii (č. 82 – pozn. red.) a celý vůz znovu poskládali.“

Ještě naposled se vrátím k Barum rally. Když už jsi hovořil o určitém tlaku lidí z okolí, abys i letos startoval, pak je zde nejspíš šance, že se můžeme těšit i na tvoji případnou jubilejní dvacátou barumku v roce 2015…

RK: „(úsměv) Čekal jsem, kdy se na to zeptáš. Každopádně já to beru tak, že loňským rokem pro mne skončila aktivní soutěžácká kariéra. A jestli se ještě případně někde svezu, to v tuto chvíli neřeším.“