Novým Peugeotem 308 na Rallye du Valais - test

Rallye International du Valais se sice jezdí ve Švýcarsku, ovšem ve francouzském kantonu. Zde se jinak než francouzsky domluvíte jen obtížně a anglicky se s Vámi nikdo, kromě rally-lidí a hoteliérů, z národní slušnosti moc bavit nebude.

Abychom svůj jazykový hendikep částečně odčinili, zapůjčili jsme si u příležitosti této rallye od českého importéra alespoň francouzský vůz - nový Peugeot 308, auto pyšnící se prestižním mezinárodním titulem Auto Roku 2014. K dispozici jsme měli pětidveřový hatchback s dvoulitrovým dieselem Blue HDI 150 koní a šestistupňovou automatickou převodovkou v nejvyšší výbavě Allure. S vozem jsme během šesti dnů najeli bezmála tři tisíce kilometrů ve všech možných, někdy až extrémně náročných, podmínkách divokých švýcarských Alp. Ale také v Praze a na uskákaných silnicích Křivoklátska. A jaké dojmy v nás zanechal?

Ve Švýcarsku nikdy nic nebylo. Až jednou někoho napadlo, že by se tam daly dobře schovat peníze. Od té doby je to drahá země, kde pivo stojí v přepočtu 200 Kč a káva jen o málo méně. Řízek jako u nás celé prase. Takže titul netitul, naší hlavní starostí ohledně vozu bylo, jak se tam vejdou zásoby jídla a pití pro celou dospělou čtyřčlennou posádku na pět dní, včetně teplého oblečení do podzimních Alp a profesionálního fotografického vybavení. Vešlo se, i když to byl jenom krátký hatchback, a aniž by byl jakýkoliv člen posádky utiskován. Skvělé! Takže náš trans-evropský test mohl úspěšně proběhnout.

Zavazadla nezavazadla, kolikrát ročně jezdíte na vícegenerační dovolenou, abyste auto zaplnili po střechu? Jelikož čtete tento test, tak si možná kupujete vozy nižší střední třídy, takže rentiéři asi nejste (maximálně žena v domácnosti, zajímající se o rally). Takže na dovolenou budete jezdit tak dvakrát za rok, a to ještě jenom, když Vám to vyjde. Na druhou stranu na auto se díváte a jezdíte v něm skoro každý den. Čili není tak důležité, kolik se toho do auta vejde, ale jak vypadá zvenku i zevnitř. A právě v tom je síla nového Peugeotu 308! Zepředu působí sice razantně a odhodlaně, ale zároveň přívětivě a mírumilovně, takže řidiči před Vámi se ve zpětném zrcátku nemusí děsit, jaká že podmračená příšera se je to právě chystá vystřelit ze silnice. Což se o všech současných vozech říci nedá. Nezaměnitelnou 308čku činí její pruh diodových světel uprostřed přídě. Zadek vozu je mazlivý, který díky svému zaoblení a zároveň do boku ostře protaženým svítilnám musí pohladit každého.

Ještě lepší je ostře a často řezaný interiér, který všechno, jen ne nudný. Dominantou je kaplička přístrojů, která je vytažena nahoru a dopředu pod přední sklo, přímo před oči řidiče. Což je super! Pokud chcete zjistit, kolik zrovna jedete nebo kolik otáček točíte, nemusíte brousit očima dole „u pedálů“ jako u většiny běžných vozů, ale stačí Vám pouze přeostřit oči na blízko. Občas má někdo „vánoce“ z toho, že přes horní obruč do ruky skvěle padnoucího volantu nejsou přístroje vidět. Pak si zaslouží řádně uzemnit a nařknout z infantilnosti, protože při běžném nastavení výšky volantu není vidět pouze rozpětí rychlostí na tachometru 220-250 km/h (což auto stejně nejede) a červené pole maximálních otáček (kam Vás omezovač otáček stejně nepustí). Zajímavostí je, že otáčkoměr je díky tomuto „obráceně“ – číslice stoupají proti směru hodinových ručiček. Dogmatici to mohou odsoudit, ale my tomu říkáme chytré řešení. Pravda, přes volant opravdu není vidět spodní část displeje palubního počítače mezi tachometrem a otáčkoměrem. Ale tam zaprvé nejsou nejdůležitější údaje, a za druhé, velmi mírné pozvednutí hlavy či povytáhnutí krku je rozhodně menší a bezpečnější zlo, než luštit tyto údaje pohledem někam na displej ve středu přístrojové desky nebo dolu ke středu volantu. Navíc je tam super vychytávka – díky integrované navigaci si můžete na okénku palubního počítače nastavit digitální ukazatel rychlosti, vedle kterého vám na hlavních komunikacích svítí značka s maximální povolenou rychlostí v daném místě – což byl neocenitelný pomocník zejména na německých dálnicích, kde se hodnoty (ne)omezení rychlosti střídají rychleji, než vulgarismy v řeči našeho pana prezidenta. Dalším pomocníkem umístěným v místě palubního počítače byla indikace bezpečné vzdálenosti od vozidla před Vámi. Nicméně pokud jste neurotici a na zadek vozu před Vámi se lepíte raději, než na prdelku Vaší partnerky, tak si jí můžete vypnout. S tímto souvisí také inteligentní tempomat, který sám zpomaluje, pokud se před Vámi objeví auto a udržuje bezpečnou vzdálenost. Pokud vybočíte do volného pruhu, tak zase sám zrychlí na nastavenou rychlost. 308čka Vás hlídá i pro vybočování. Pokud vedle vás ve zrádném „mrtvém úhlu“ právě jede vůz, na zpětném zrcátku se rozsvítí výstražný puntík. A pokud vás ani ten nevaruje a přesto vybočíte, tak jste na hrozící kolizní situaci upozorněni zvukovou signalizací. Jízda po dálnici se tedy s Peugeotem 308 stává velmi snadnou a bezpečnou záležitostí, při které jsme si nahlas kladli otázku, kolik let to ještě bude trvat, než budou auta jezdit po dálnicích sama. Tyto moderní asistenty se hodí i proto, že právě tento vůz patří k těm, které dojem rychlosti v interiéru výrazně zkreslují a vždy se zdá, že jedete pomaleji, než jaká je realita.

Druhou dominantou interiéru je rozměrný dotykový displej ve středu přístrojové desky. Displej je přehledný, velmi intuitivní, zajímavý, a informačně založené charaktery jej budou jistě velmi chválit, pokud jim nepřivodí rovnou technologický orgasmus. V tomto „centrálním mozku lidstva“ máte vždy jediným dotykem k dispozici ovládání topení a klimatizace, funkcí vozu a navolených tras, rádia, navigace, nastavení všeho možného a aplikaci Peugeot Connect Apps, která Vám pomůže najít dopravní informace, benzínky, ubytování, jídlo, parkoviště, správné počasí, a kdo ví, co ještě. Samozřejmě, displej je stále displej a musíte se na něj podívat. Takže pokud jste staromilecký tip, který chce ovládat např. topení otočením knoflíků rádoby „naslepo“ po paměti, tak si musíte pořídit nejlevnější stupeň výbavy bez displeje, ale můžete.

Estetickou lahůdkou je středový tunel, kde je vkusně zkombinováno několik typů povrchových úprav a odstínů plastů do parádního designu. Uvnitř je nenápadně ukryto několik uzavíratelných odkládacích prostor a kromě klasické zásuvky pro autonabíječku je vzadu k dispozici i klasická „domácí“ zásuvka na 220 V, takže si můžete při jízdě pustit nebo nabíjet co chcete a netahat s sebou ke všemu autonabíječku. To nepříjemnější z interiéru na závěr: v testovaném voze byly volitelné sportovní sedačky, které nejenom, že drží tělo tak, že by se za to nemusel stydět žádný hothatch, ale zároveň jsou tak pohodlné, že ani po 1300 km dlouhých jízdách se nám z nich nechtělo příliš vystupovat. A to platí i o spolujezdkyních na zadních sedadlech.

Tak, teď už by Vás asi zajímalo, jak to vlastně jezdí, a za kolik. Sto padesát koní dvoulitrového HDIčka dle předpokladů nemělo problém jeden a půl tuny vážící vůz pořádně rozpohybovat a když v zatáčce v kopci pořádně přišlápnete, můžete si na chviličku připadat jako Jean Ragnotti na hostování u Peugeotu. Citlivost řízení je obrovská a po přestupu např. ze starší jedničkové oktávky se Vám zpočátku zdá, že řídíte motokáru. Posilovač ve městě umožnuje řízení prstem a po zvýšení rychlosti příkladně tuhne, takže vše OK. Podvozek velmi komfortně „žehlil“ příčné zpomalovací prahy, na druhou stranu v horských serpentinách i dálničních sjezdech působil sebejistě neutrálně a bez znatelného naklánění. Výška vozidla vskutku není velká, na druhou stranu cestou na švýcarské horské rychlostní zkoušky nás neminulo ani několik kilometrů kamzičích šotolinových cest nevalné kvality a nikde jsme se i přes plné obsazení „nezadrhli“.

Převodovka – šestistupňový automat drží v základním režimu otáčky výrazně nízko, při alpských desetikilometrových prudkých výjezdech a sjezdech se nám zdálo lepší používat nahoru i dolu režim sport, který zde ale není vyhnán do extrému a začne zběsile točit, až pokud zjistí, že to myslíte s plynem opravdu vážně. A při klidné jízdě umožní okamžitou akceleraci ze serpentin a podřazování v dlouhých sjezdech. Otázkou však je, zda vůbec automat na hezkých zatáčkovitých silnicích používat, protože volitelný šestistupňový sekvenční manuální režim je naprosto skvělý – reaguje okamžitě bez prodlevy a řadí se tak, jak odstředivé síly přikazují, tzn. nahoru se „kliká“ dozadu a dolů „dopředu“. Čili pokud jste duchem sportovně a řadivě založený řidič, kterého jenom mohutné roční nájezdy nutí koupit si diesel v automatu a přidat se tak do cechu kamnářů, tak je pro Vás tato motorizace a převodovka rozhodně dobrou volbou. Tím se dostáváme ke spotřebě. Během 2.600 km dlouhé jízdy v poměrně extrémních podmínkách, tzn. 2000 km po dálnici v rychlostech 120-160 km/h a 600 km v horském Alpském terénu při obsazení 4mi osobami a zavazadly, byla průměrná spotřeba pěkných 6,2 litru. Při 130 km/h na šestku točil motor pouze 2.000 otáček. Při cíleně sportovní jízdě na točivých silničkách Křivoklátska při využívání pouze sportovního automatického a manuálního režimu byla spotřeba 9,5 litrů, takže ani za těchto podmínek prasátko rozbíjet nemusíte. Co však adepty na vlastnictví dieselu zajímá asi nejvíce, je každodenní používání vozu v režimu „jízda do práce“. Na 50ti kilometrové trase „do práce“, rovnoměrně rozdělené mezi silnici, dálniční obchvat a městský provoz, byla spotřeba 5,0-5,1 l/100 km. S vynecháním městské části jsme se dostali na 4,5 litrů. Na dvoulitr velmi uspokojující, byť samozřejmě odlišné od tabulkových teoretických hodnot.

Jelikož jsme na stránkách orientovaných na sportovně či lépe řečeno hravě založené jedince, je třeba zmínit „komplikaci“ v podobě automatické „tlačítkové“ ruční brzdy, která přináleží k nejvyšší výbavě Allure. Ta je pochopitelně podřízena parkovacímu účelu a v zimě se s ní na sněhu moc nevydovádíte. Řešení je následující – pořídit si o stupeň nižší výbavu Active, kde o nic podstatného nepřicházíte, ale zároveň už si tam můžete klasicky „tahat za rukáv“ pákou. Stejně jako u nejnižší výbavy Access. A ještě ušetříte – a pak, že motorsport je drahý :-).

Nový Peugeot 308 nás rozhodně přesvědčil, že je úřadujícím nositelem evropského titulu Auto Roku oprávněně, a že bude v příštích letech minimálně jedním ze standardy určujících leadrů našlapané nižší střední třídy (kde slovo „nižší“ je stále více pochybné). Pokud byste i Vy měli pocit, že by stál za úvahu, tak vězte, že v základním provedení jej pořídíte za 340 tisíc Kč. Námi testovaná specifikace v „plné palbě“ potom přijde na ceníkových 583 tis., v případě poskytnutí jakékoliv staršího vozu k výkupu na protiúčet pak na 563 tisíc Kč.