Okno do historie rally - díl 3.

Po Rallye 1000 jezer ve Finsku bylo jasné, že Osterbergová, Hallová, Rosqvistová a ani jiná z žen již nemůže vzít titul mistryně Evropy v automobilových soutěžích Pat Mossové-Carlssonové. Ačkoli jezdila se Saabem prvý rok, vyhrála hned v prvé soutěži - Rallye Monte Carlo -dámskou soutěž a stejně tak v ostatních sedmi mistrovských soutěžích, v nichž dojela. Její značkový kolega a manžel - zkušební inženýr firmy Saab Erik Carlsson - měl situaci těžší: součtem bodů v mistrovství vedl, těsně ho však následoval mladý jezdec další švédské automobilky - Tom Trana (Volvo). Trana měl výhodu, že body získal z menšího počtu soutěží. Rozhodnout měly proto až tři poslední rallye - Německé (NSR), Ženevské a RAC (Britské). Německé rallye bylo odřeknuto pro malý počet přihlášek. Důvodem nezájmu cizích jezdců a především továren byly propozice soutěže, podle nichž se absolutní pořadí soutěže počítalo podobně jako kdysi u našeho Rallye ČSSR, totiž podle výsledků v jednotlivých zvláštních zkouškách ve třídě. Toto dává různé možnosti „taktizování“, zvláště domácím továrním týmům.

Typický záběr z East African Safari (Carlsson/Palm, Saab)

Na Ženevském rallye odstartovalo 75 posádek, převážně švýcarských. Z továrních jezdců to byli Greder-Delalande (Ford Falcon Sprint), Walter-Lier (BMW 1800 TI), tři posádky Triumphů, tentokrát ne na typu TR4, ale Spitfire, Pat Carlssonová a samozřejmě oba čekatelé na mistrovský titul - Carlsson a Trana. Na 2000 km dlouhá trať odpovídala požadavkům mistrovské soutěže. Vedla švýcarskými, francouzskými a italskými Alpami a její obtížnost zvyšoval vytrvalý déšť, místy mlha a v nejvyšších polohách i sníh, takže někteří jezdci používali hřebíkové pneumatiky. Přejezd přes Velký Sv. Bernard musil být zrušen, protože průsmyk byl nesjízdný; jezdci použili silniční tunel. V polovině soutěže v Chamonix byla několikahodinová přestávka; tam se k zbylým jezdcům připojili začátečníci. Obtížnost trati způsobila, že pro většinu jezdců rozhodly o pořadí trestné body z časových kontrol a ne výsledky zvláštních zkoušek. Zkoušek bylo devět o celkové délce asi 100 km. Osm z nich bylo hodnoceno tak, že pro každou třídu vozidel byl stanoven limit, jehož překročení bylo trestáno; v deváté byl vítěz cestovních vozů a vítěz vozů GT oceněn 0 body, ostatním se počítaly body za rozdíl oproti vítězi kategorie. 32. ročník Ženevského rallye vyhráli Francouzi Henri Greder-Martial Delalande. Opakovali tím suverénně loňské vítězství, když ve většině zkoušek dosáhli nejlepších časů. Ze všech Greder dokázal, že s odpovídajícím jezdeckým uměním lze také s vysokoobjemovým Fordem vyhrát těžkou soutěž vedoucí převážně po úzkých horských silničkách. Francouzi měli původně startovat s Ford Mustangem; při tréninku ho však tolik poškodili, že musili sáhnout po starším Falconu. Za nimi skončili: 2. Hunter-P.Lier (Triumph Spitfire), 3. Carlsson-Palm (Saab), 4. Walter-W.Lier (BMW 1800 TI), 5. Thuner-Gretener (Triumph Spitfire) - nejúspěšnější Švýcaři, 6. Trana-Thermenius (Volvo), 7. Carlssonová-Nyströmová (Saab). Národní družstva vyhráli Francouzi před Angličany, značková Triumph před Sunbeamem. Třídu 1000 ccm, tedy třídu, která nás bude od příští sezóny velice zajímat, vyhrála Simca (Berra-Borcat); v celkovém pořadí byli až na 31. místě. Klasifikováno bylo 37 vozů, většina odpadlíků havarovala nebo překročila povolený čas. Výborně jedoucí švýcarští amatéři Theiler-Bechtel na BMC-Cooperu odstoupili 50 km před cílem pro prasklý hnací hřídel; ztratili tím již téměř jisté druhé místo v celkovém pořadí.

Ženeva mistra Evropy neurčila. Do Anglie odjížděl Carlsson i Trana s možností získat titul. Zvítězí třicetipětiletý Carlsson, trojnásobný vítěz Britského rallye z let 1960-1962, nebo loňský vítěz Trana a dokáže tím, že kráčí v Carlssonových šlépějích? Angličané jsou však jistě na „svoji“ soutěž dokonale připraveni a chtějí také vyhrát.

Hopkirk (Liddon/BMC - Cooper „S“) v plné jízdě za vítězstvím v Rallye Monte Carlo 1964.

Britské rallye má zvláštní charakter, který vedl i k označení soutěže jako „Rallye lesů“. Jeho 4023 km dlouhá trať vede po startu v Londýně převážně po blátivých lesních cestách daleko od běžných silnic. Prochází Walesem, severní Anglií, Skotskem a vede zpět do Londýna. Je v ní zařazeno 55 zvláštních zkoušek o celkové délce asi 1000 km. Soutěžící musili bojovat s bahnem, mlhou, deštěm a místy i se zledovatělými vozovkami, vysoce však ocenili sportovní charakter organizace: žádné tajné kontroly, triky u časových kontrol ani práce pro špičkově důvtipné navigátory, nýbrž tvrdá a rychlá jízda s jednou zvláštní zkouškou za druhou. Bylo jen obdivuhodné, kolik námahy musilo dát sestavení „modlitebních knížek“, v nichž měli spolujezdci popsány zvláštní zkoušky. A byli takoví, kteří měli všech 55 zápisů.

Tom Trana je za těchto podmínek těžko porazitelný. Tento talentovaný jezdec se po prvních 700 km dostal do čela soutěže a v něm se udržel až do cíle. Marné bylo úsilí soupeřů. Jako lvi bojovali jezdci Cortina GT Seigle Morris, Taylor a Elford, všichni ale měli několik zastávek mimo trať, takže ztratili naději na vítězství. Zvláštní byla horská zkouška na Porlock Hill. Její start byl totiž na vrcholu hory. Divákům se zatajoval dech, když Lewis na továrním Hillmanu Imp dosáhl průměru 128 km/h. Smůla Carlssona vedla jednou ke štěstí Trany. V jedné zkoušce jel Carlsson před Tranou. Ve vlásenkové zatáčce vylétl Carlsson z tratě a jen náraz na strom ho zachránil od pádu do údolí. Trana stačil včas pochopit situaci, přibrzdil a bez pohromy projel. Skvělý výkon podal Paddy Hopkirk (BMC-Cooper, nově s pérováním Hydrolastic) na okruhu Oulton Park, jetém za mlhy při viditelnosti asi 10 metrů. Mlha při dokonalé znalosti okruhu nedělala Hopkirkovi potíže. Při výjezdu ze zatáčky počítal vždy vteřiny a věděl, ve kterém okamžiku musí zabočit do další zatáčky (nedoporučujeme k následování). Nejobtížnější úseky byly v prostorech cvičišť anglické armády. Tam se vozy předjížděly při rychlostech kolem 160 km/h v terénu bez jakékoliv úpravy. Ochranné plechy pod vozy pak vypadaly jako po absolvování East African Safari. Jeden z těchto úseků byl osudným Lampinenovi na továrním Saabu. Předjel bratry Morleye (Austin Healey), v následující zatáčce však vylétl z tratě a zastavil se několik set metrů daleko na louce.

Na konci třetí noci dosáhli soutěžící Perth. Zde byla delší přestávka, jezdce čekalo ještě těžkých třicet hodin jízdy. Pro vozy týmu BMC byla situace v té době celkem příznivá. Vedl sice Trana, ale těsně ho následovaly tovární Coopery Švéda Kallströma (tento nový mladý jezdec BMC má přezdívku „Sputnik“), Ira Hopkirka a Fina Aaltonena. Krátce po přestávce však Hopkirk na konci dlouhé roviny vlétl do mlhy, přehlédl zatáčku a zastavil se o strom. Smutně musil opustit rozbitý vůz. Aaltonen a těsně před cílem i Kallström se vzdali pro poruchy na hnacím ústrojí. Defektů tohoto druhu bylo hodně. Na trati byla řada úseků, kdy vůz vylétl do vzduchu, kola se roztočila naprázdno a při dopadu vozu se otáčky vyrovnávaly velkým nárazem na hnací ústrojí. Ve většině zvláštních zkoušek byl nejrychlejší další člen týmu BMC, Fin Mäkinen s třílitrovým Austinem Healey. V jedné z nich však vylétl z tratě a doprava těžkého vozu zpět ho stála mnoho drahocenného času. Úspěšná dvojice ze Ženevského rallye Hunter-Lier (Triumph) měla smůlu - v jedné jednohodinové neutralizaci usnuli tak tvrdě, že zaspali start a do další časové kontroly přijeli pozdě.

Ze 158 odstartovaných vozů se vrátilo do Londýna 89. Příjezd Toma Trany byl hodný uvítání triumfátora. Angličané vysoce ocenili výkon mladého Švéda.

Výsledky soutěže: 1. Tom Trana-Gunnar Thermaenius (Volvo), 2. Mäkinen-Barrow (Austin Healey 3000), 3. Elford-Stone (Ford Cortina GT), 4. Moss-Carlssonová-Nyströmová (Saab), 5. Soderstrom-Ohlson (Ford Cortina GT), 6. Fidler-Grimshaw (Triumph), 7.Carlsson-Palm (Saab), 8.Jansson-Petersson (Volkswagen), 9. Seigle Morris-Nash (Ford Cortina GT), 10. Osterbergová-Sabelová (Volvo). Třídu do 1000 ccm vyhrál BMC-Cooper S (Wiliams-Harper).

Mistr Evropy 1964 Švéd Tom Trana (vpravo) se spolujezdcem Gunnarem Thermaeniem (Volvo).

Výsledky mistrovství Evropy podléhají ještě oficiálnímu schválení FIA. Je již však zřejmé, že mistrovské tituly získávají Tom Trana a Pat Moss-Carlssonová. Carlssonová získala titul, aniž ji některá z žen na cestě k jeho dosažení vážně ohrozila. Při tom mezi muži se umístila na třetím místě. To snad nejlépe dokazuje její kvality. Trana musil o titul tvrdě bojovat s Carlssonem. Carlsson bodoval v osmi soutěžích, vyhrál však jen Rallye květů v Itálii. Trana zvítězil díky lepším umístěním v šesti podnicích, v nichž bodoval; vyhrál rallye Acropolis v Řecku, domácí soutěž Půlnočního slunce a konečně Britské rallye. Je to nejen jeho úspěch, ale i úspěch továrny, která nepatří mezi největší evropské výrobce automobilů. Volvo vyrábí kolem 100 tisíc vozů ročně, přesto se tato značka prosadila proti vozům mnohem větších koncernů.

Mistrovství v příštím roce bude pravděpodobně ještě více obtížnější než letos. Na startu soutěží vidíme stále více vozů, vyslaných automobilkami a to i takovými konzervativními, jako je Volkswagen. Absolvování alespoň většiny z 13 soutěží šampionátu bude jistě maratón svého druhu. Pro československé motoristy je jistě lichotivé, že pětileté úsilí o vytvoření hodnotné automobilové soutěže bylo korunováno úspěchem a Rallye Vltava bylo FIA zařazeno pro příští rok do mistrovství a to mezi soutěže, které mají většinou tradici více jak třicetiletou.

Okno do historie - přehled