Jan Sýkora s Martinou Škardovou bezesporu patří mezi nejdravější posádky, které se v posledních dvou letech objevily na tratích našich soutěží. Na jejich atraktivní průjezdy je radost pohledět. V následujících řádcích se s Honzou i Martinou můžete blíže seznámit.

Rallyové začátky

Honza: „Můj vztah k rally se zrodil v době, kdy se u nás doma jezdila Rally Úslava. Bydlím nedaleko Blovic a tak to pro mě vždy byly druhé vánoce. Chodili jsme se s tátou dívat jak to piloti stotřicítek a žigulíků dávají po dveřích. Nejbližší erzetu jsem si pak projížděl na kole a zkoumal převálcovanou trávu od krácení zatáček. To byly mé první rychlostní zkoušky a první seznámení s ideální stopou. Později jsem opustil kolo a doma předělával jsem stodvacítku. Později jsme do ní namontovali rám a hned jak jsem dostal řidičák, hurá na Rally Hořovice. Byla to dvoudenní soutěž s mnoha erzetami. Počasí bylo proměnlivé, střídalo se sucho i mokro, prostě dobrá škola. Jen rozpis hodně pokulhával. Největší trému jsem měl v diváckých místech. Nebyl pro mne důležitý čas, ale to, abych auto poslal před lidmi správně bokem. Po dalších dvou závodech s BMW a svezení s Mitsubishi Evo V půjčeným od Josefa Semeráda jsem definitivně přestoupil na předohraby. Nejprve to byl favorit a nyní felicia.“

Martina: „Blíže k rally jsem se dostala až díky Honzovi. Když jsem ho poznala, několikrát mě svezl v autě na sněhu a ani mě pak nemusel nějak přemlouvat, abych si vedle něj sedla i jako spolujezdec při soutěžích. Poprvé jsme spolu jeli při Májovém svezení v Kramolíně před třemi lety. Soutěž i Lancer EVO V pro mě znamenaly velký zážitek. Poprvé jsem poznala atmosféru rally, která je skvělá a zároveň přišla na to, že se mám ještě co učit.“

Názor na rally

Honza: „Rozdělil bych to na světové a domácí soutěže. Nejsem příznivcem stylu Sebastiana Loeba. Je to super borec, výsledky a počty vítězství hovoří za vše, ale neztotožňuji se s názorem mnoha lidí, že jízda jako po kolejích je vždy to nejlepší. Loeb určitě poskočil vpřed rychleji než ostatní a je těžké mu konkurovat. Když se ale podívám na Finsko 96 v podání Kankkunena, mám z toho extázi, ten pocit z Loebovy jízdy teď nemám. Jízda dveřmi napřed k soutěžím patří a byl bych nerad, kdybychom se na takové průjezdy za pár let mohli dívat jen na DVD. U nás šla podle mě úroveň rallye malinko zpět. Ne snad nasazením jezdců, spíše odlivem nejatraktivnějších vozů. Svým způsobem to je dobře, protože je nyní víc vidět i na posádky v nižších třídách a podle mě i ten poslední člověk na trati si zaslouží fandovství a sledovanost. Co se týče vyděděných vozů wrc, tak nejvíce lituji majitele těchto speciálů, kteří si je pořídili za nemalé peníze, občas až neadekvátní naší ekonomice a tato investice rychle ztratila hodnotu.“

Martina: „Bez sponzorů se závodění zvládá jen těžko. Pro soutěživé typy, jako jsme my je samotná jízda hodně zábavná. Nabízí napětí, adrenalin i radost z úspěchu. O to větší je zklamání, když auto nedojede do cíle, to hodně naštve.“

Učitelé a rádci

Honza: „Když se začíná, je každá rada dobrá. Měl jsem štěstí na kamarády, kteří nejen poradili, ale i pomohli. Jedním z nich byl i Víťa Houšť. Je to super kámoš, i když se dnes už tolik nevídáme. Jeli jsme spolu mou první opravdovou soutěž s historickým BMW 2002 Ti. Tehdy mi Víťu půjčil Pavel Valoušek. Já si tehdy ani nedovedl představit, že by takový spolujezdec přesedl z corolly do veterána. Valda mi řekl, abych to neřešil, že to bude super jízda. A taky byla! Dva týdny před startem u nás v Kramolíně jsme s Víťou okolo Karlštejna. Zkoušeli jsme si psaní rozpisu. Celé to pro mě bylo obrovské plus. Naučil jsem se základy rozpisu od naprostého profíka a mohl jsem čerpat i z Valdových zkušeností a oběma jim jsem moc vděčný. Podle takto zpracovaného rozpisu by mohla jet jistě většina posádek. Je stručný a výstižný. Fascinovalo mě s jakou lehkostí si Víťa poradil při odhadování nepřehledných míst. Já bych to vymýšlel týden a jemu stačila dvě slova.

Také mě donutil opravdu poslouchat spolujezdce. I když ne vždy to vyšlo. Vzpomínám, že jsme jeli asi čtyři serpentiny z prudkého kopce a následovaly dvě rychlé zatáčky. Levá trojka a po pár metrech levá šestka. Víťa říkal, že musím držet až za tu druhou dvojku. Já oponoval, že bavorák není corolla a že nezastaví na pěti metrech. Přesto jsem mu uvěřil a držel jsem, takže jsme pak dlouho jezdili po louce. Ale to byla výjimka. Ve většině případů měl Víťa pravdu. Jízda s ním byla super zážitek. Dokonce jsme jen lehce zaostávali v historicích za Odložilíky na velmi silném Porsche. Budu rád, když si svezení po boku Víti ještě někdy zopakuji a třeba i v lepším autě.“

Čas a finance

Honza: „Pracuji v Mladé Boleslavi a z Vlčic u Blovic, kde bydlím, je to 200 km, takže dojíždění a práce zabere dost času. To se pak bohužel odráží v tom, že byt již předělávám tři roky. Martina je již značně netrpělivá, ale naštěstí jí to můžu nahradit těmi závody. Rozpočet z 90% pokrývám z vlastního platu a nebýt mého táty, asi bych to ani nezvládl. Obě rodiny patří také k největším sponzorům. Jen když si člověk spočítá startovné na devíti sprintech, je to pěkná suma. Bylo by super, kdyby se FAS zamyslel nad nějakým programem, který by dokázal náklady snížit, nebo získal sponzorské peníze tak, aby z toho měli užitek všechny posádky. Podobný systém funguje ve fotbale, hokeji, tak proč by to nešlo? Ale dost pesimismu, brečet bude i ten, který jede s velkým autem. Pro nás se snad rodí naděje, že příští rok bude po finanční stránce lepší a tak už se těším.“

Martina:„Časový problém nemám. Ještě studuji a tak se vždy na seznamovačky nějak uvolním. O auto se starají kluci. Jenom si občas musím vyslechnout, že bych ho mohla alespoň vyluxovat po soutěži. S financemi je to horší. Studenti jak známo výplatu neberou, takže to řešíme jak se dá a snažíme se sehnat nějakého sponzora.“

Konkurence ve třídě

Honza: „V naší třídě A5 do 1400 cm3 se bojuje na ostří nože. Někdy si až říkám, že tempo je opravdu vysoké. Super je, že na sprintech, které jsem zatím jel, se vždy sešla početná konkurence. Nikdy nás nejelo méně než dvanáct, takže bylo s kým závodit. Ale nejsme jen soupeři, mám ve třídě i řadu kamarádů. Jmenoval bych hlavně Michala Horu, nebo Jirku Sutra, se kterými se snažím svádět vyrovnané boje. Rád bych se s nimi poměřil i na nějaké dvoudenní soutěži.“

Martina: „Myslím, že úroveň v naší třídě je vysoká. Je tam hodně dobrých závodníků a jsem ráda, že zde přibývají i spolujezdkyně. Klidně by jich mohlo být i víc, i když mezi kluky je taky dobře“

Auto a jeho historie

Honza: „Závodíme s felicií upravenou pro třídu A1400. K dispozici máme šestistupňovou převodovku Hewland, velké brzdy, tlumiče Proflex a elektronické vstřikování. Auto původně postavil Karel Trněný, pak s ním zřejmě také něco odjela Katka Trojanová a nakonec ho vlastnil Dan Fottera. My jsme ho pořídili minulý rok před Pačejovem a dále jsme jeli Hradec a Kramolín. Pak jsme se společně s kamarády od nás z vesnice, hlavně s Vénou Šmídem, vrhli do repase. Auto jsme komplet rozebrali a opravila se karoserie, nápravy, tlumiče, převodovka, dali jsme velké brzdy, novou elektroinstalaci, prostě asi vše kromě motoru. Hodně mi také pomohl i Peťan Brynda. Celé naše snažení ale mělo jednu velkou chybu. Začali jsme pozdě a start Okříšek se ukrutně blížil. Ke konci jsme dělali na autě i přes noc, abychom mohli jet. Podařilo se a Okříšky se nám moc líbily. Do Hustopečí jsme již jeli s novým vstřikováním od Oty Zenkla a také po částečné repasi motoru. Zjistilo se totiž, že jsme jeli Okříšky s prasklým pístem a uhořelou hlavou. V Mariánkách nám s motorem moc pomáhají a patří jim velký dík.“

Blízká budoucnost

Honza: „Chybět nesmím doma na Kramolíně a už se těším na hezké svezení. Skvělou zprávou je hodně přihlášených aut třídy A5. Diváci by si neměli nechat ujít ani start Michala Hory s favoritem, to bude zaručeně velký oheň a nasazení. My se chceme hlavně rozjet před Hradcem. Loni to byla skvělá soutěž, sluníčko v Orlických horách, spolu s technickými tratěmi přispělo ke skvělému svezení. Snad se vydaří i letos.“

Martina: „Na oba dva závody se moc těším. Kramolín bude taková domácí příprava na Hradec, kde se mi minulý rok moc líbilo. Doufám, že nám tam znovu bude přát štěstí.“

Vzdálenější budoucnost

Honza: „Příští rok je zatím ve hvězdách. Pro finanční pokrytí z mé strany už víc udělat nemůžu, a tak musíme shánět sponzory, aby nám s tím pomohli. Určitě bych ještě chtěl vylepšit auto, hlavně spolehlivost. Rádi bychom jeli Jänner, doufám že bude hodně sněhu. Pak uvidíme, zda se vydáme i na Šumavu, která je od nás blízko a snad se nám podaří odjet všechny sprinty.“

Martina: „Líbilo by se mi odjet co nejvíc závodů, tak uvidíme, jak to vyjde. Hlavně aby nám už drželo auto, které letos několikrát zradilo. Taky bychom ráda jela Jänner, byla by to dobrá zkušenost, dvoudenní závod jsme totiž ještě nejeli a na sněhu by to bylo ještě hezčí.“