Rok se s rokem sešel a najednou koukám, že řídím auto opět na Sardinii. Jak se to jen mohlo stát? Snažím se se vybavit vzpomínky. Inu jednoduše – minulá mise, ač narychlo, se nám líbila. Bylo tam pěkně, ale málo času vše prozkoumat. A navíc jsme dostali slevu na trajekt na další rok, ale s tím háčkem, že musí být zlikvidována do 20. prosince. A už to bylo. Takže tentokrát plán na 9 dní včetně cesty, ubytovat se u pláže v Golfo Aranchi a najít vhodné souputníky. Ve výsledku nakonec vyrážíme 4. Kromě mé maličkosti jedou kamarádi Kuba a Ondra z minulého roku a navíc kolega z práce Štefan. Stejný cíl má i náš starý známý Řízek, který ale tentokráte vyráží „pouze“ s rodinou.

neděle 1.6.

Jednoduchý cíl dojet na večerní trajekt do Livorna zabere přeci jen trochu času. Přesněji 12 hodin z Prahy. Cesta je okořeněná znameními jak z filmu Final destination. O půl 7 ráno na liduprázdné dálnici auto na střeše. O kousek dál zase auto ve svodidlech. No koukáme na sebe, co se to děje. V Praze nabíráme se Štefanem zbytek posádky a na našem ocelovém oři uháníme vytyčenou trasou po Evropě. Před Plzní ještě jedno hořící auto v protisměru a další v příkopu. Jak ale opouštíme malý český rybník, tak vraky ze silnice mizí. Na Brenneru jsme bohužel svědky právě sraženého jelena, kterého je na místě nutné utratit. K naší spokojenosti dorážíme před trajekt a potkáváme se s Řízkem, který mezitím už 3 h stačil nasávat v přístavu. Kabinu nemáme, a tak sledujeme jen záznam Moto GP na palubě a postupně klátíme svá těla ke spánku, kde jen je to možné.

pondělí 2.6.

Hned ráno vyrážíme směr jih Sardinie na pár vytyčených míst. Hlavní cesta je s povolenými 80/90 km/h velmi pomalá. Avšak co jsme si všimli, tak prakticky jediná „respektovaná“ sardinskými řidiči. Taky během asi 200 km vidím 5 policejních hlídek, ale jinde na ostrově poté žádné. Dorážíme na větrnou pláž Fontanamere známou kite surfingem. Konečně voda a dostupné jídlo, které, ač časem skoro siesta, za chvilku dostáváme na stůl. Po jídle nastává dělení lidí – Ondra s Kubou lezou na přilehlý kopec a já se Štefanem jdeme regenerovat na pláž. Po hodině se výprava vrací a táhneme dál. Někdy v tento moment, jak jsem zjistil, se rozhodli emigrovat na Sardinii moje ebenové plavky z Lidlu, a to tak, že jsem se s nimi ani nestihl rozloučit (kam jste se poděly?!). Pokračujeme směr písečné duny u Porto Pino. Naše cesta však končí asi 300 m od nich, kde narážíme na hluboký 4 m široký kanál plný vody. Špatná odbočka. Jezdíme proto okolo po malých prašných silničkách. Občas zatoulaný pes a často plot, scény jak z amerického westernu. Duny jsou totiž ve vojenském prostoru zpřístupny jen během léta. Správnou cestu však nenacházíme, a tak se vydáváme dále na pláž u Chia. Pláž a typická strážní věž stojí klidně na místě. Po vyšplhání k věži už není co a pokračujeme podél pobřeží až do města Pula, kde sháníme pizzerii. Všechny však mají otevřeno zpravidla „až“ od 20 h, takže nic naplat, aspoň natankujeme u levného automatu. No ale zdolat tuto lávku není jen tak (a to je v Itálii kapitola sama pro sebe).

Motorkáři stojící před námi to po 5 minutách vzdávají a jedou dál. Pokusy s kartou = chyba alá Windows. Z nouze zkoušíme bankovky. Ty jsou ochotně sežrány, ale za kolik se nám do nádrže vejde? Vede to nakonec ke třem tankováním po bankovkách. Tucson ochotně zachrochtá nakrmen novým přídělem a pokračujeme do hlavního města Sardinie Cagliari. Tady je to úplný dopravní blázinec. V centru hledáme místo na zaparkování přes půl hodiny. Procházíme centrem snažíce se dodržovat pravidlo z minulého ročníku („Jeď dál a nevracej se“), hledáme dlabanec. Po projití celé pěší zóny jsme nucení se vrátit na začátek k pěkné pizzerii. Kdo chce na záchod, tak musí prakticky do kuchyně (záchod je vždy naproti kuchyni). Příjemný večer nám otravuje jen žebrající harmonikář s malým otrokem. Je 21 h a nemáme už co na práci. Původně jsme tu někde na jihu chtěli přespat a v úterý dojet do našeho apartmánu na severu. Nyní rozmýšlím návrat ještě v noci. Řizek nám nechává klíče pod rohožkou a my vyrážíme s vidinou dojezdu v jednu hodinu ráno. Po 80 km toho však máme všichni dost a než pokoušet osud, tak sjíždíme neznámo kde do pole a s jedním pivem na dobrou noc to prohlašujeme za bivak.

úterý 3.6.

Budík mám na 4:30, abychom stihli Řízka ještě ráno, než vyrazí na výlet. Vstávám, dávam si před autem rozcvičku za neustálého proudu virtuálních nadávek od ostatních, protože je prý někdo budí zimou od dveří. Jedu, ale forma je nic moc, a tak jsem nucen již po východu slunce to znovu šoupnout na krajnici a dát si dalších dvacet a pak dalších dvacet a dvacet... prostě mi chybí šťáva. Nyní už je poždě chytit Řízka, proto volím ještě jednu zastávku na pláži v Orosei. Kluci, ač neustále spící, mají už pláží dost, a tak je rozhodnuto vydat se tentokráte na 1029 metrovou horu Punta Cupetti. Parkujeme u studánky a vyrážíme zdolat 100 výškových metrů. Nahoře nás vítají místní obyvatelé (rozuměj zvonky navěšené na kozy) s tím, kdo že to k nim zavítal. Krásný výhled a pro mě oběd je nám odměnou za tuny potu. Dolů to jde překvapivě lépe než čekáme, až na pár vpichů od všude rostoucích keřů. Dolů už docházím jako narkoman, co má v oblibě nohy. To však ještě netušíme, jak budeme opíchaní za pár dní. Poklidně směr apartmám a regenerovat. Klíče nacházím pod rohožkou a tudíž můžeme vypravit karavanu na transport zavazadel. Náš příbytek je 30 m od pláže a má se tam vejít 5 lidí. Tolik postelí tam ale není, tak ještě že nás je míň (?). Můj pokoj nejde zavřít, protože se sem dala větší poslel než původně (vysvětlení od Řízka). To jak později zjistím mě bude stát nejeden nerv. Kuba s Ondrou jdou na manželskou a Štefan bude spát jako náš strážce (před čím?) v pokoji, kde je malinkatý pletený gaučík. Zbytek dne trávíme jak kdo uzná za vhodné. Ještě večerní pokec s Řízkem, kde prodiskutujem předcházejí i nadcházející události a za hraní karetní hry Ligretto jdeme kutě.

středa 4.6.

Dáváme si sice závazek, že určitě vstaneme brzy, že nás vyžene slunko, ale opak je pravdou. Zombie vylézají až kolem jedenácté dát si pozdní snídani. Dnes razíme na sever. V poklidu podél pobřeží dorážíme až do Palau. Město je to ospalé a ani proslulou zmrzlinu nejde sehnat, a tak balíme kufry na pevnost na protějším kopci. Parkoviště prázdné, pokladna neprodyšně uzavřená, ale ani to nás neodrazuje podívat se blíže k opevnění. Mříže, velké kamení a Ondra zkoušejíc vloupat se dovnitř (úspěšně). Takže nic nového :) Jiný úspěch zde nebude, takže směr stará známa St. Teresa. V půli cesty slyším jen nevýrazný zaklení „ach ty šlapky“ a přemýšlím, které kdo myslí. Padá návrh, že bychom se pro ně měli vrátit, že byly fajn a naposledy spatřeny u pevnosti. Proti tomu nic nemám, ale až cestou zpátky. Nejdřív ještě Teresu a její azurové útesy, nechybějcí strážní věž, ženský monument a nakoupit v předstihu suvenýry. Nervozita stoupá v očekávaní, zda šlapky ještě uvidíme. Po vjezdu na parkoviště víme, že na nás počkaly. A Štefan má znovu v čem šlapat...

Pokračování příště...