www.autosport.cz - Vše o rally sportu

Dnes je 28. března 2024, Svátek má Soňa, zítra Taťána

Mistrovství světa

ME

MČR a RSS

Ostatní soutěže

Autosport.cz

MMČR 07 - XVIII. Horácká Rally

Horácká Rally Třebíč pohledem Ladislava Kopelenta

27. července 2007 • 10:00

Vedoucí posádka průběžného pořadí třídy A5 v MMČR Ladislav a Helena Kopelentovi udělala druhým místem v Třebíči další důležitý krok k zisku titulu v této prestižní kategorii. Jaká byla soutěž pohledem zkušeného soutěžáka ?

Ohlédnutí za předchozími ročníky rallye Třebíč

Vždy při příjezdu do Třebíče si vzpomenu, jak nám v roce 1991 na Škodě 130 praskla ojnice v motoru. Proto jsme nedokončili poslední soutěž sezóny, kam jsme přijeli s poměrně slušnou nadějí na titul ve třídě. Nakonec z toho bylo třetí místo za Štemberou a Prokopem. Ona je Třebíč odjakživa dost náročná na techniku roztlučenými úseky na asfaltu i na šotolině. V roce 2005 jsme zde prohospodařili celkové druhé místo ve Fabia Cupu. Až do poruchy spojkového válce jsme vedli nejen v poháru, ale i ve třídě. Technické problémy nás srazily za Tondu Nováka a více jak dvouminutové manko jízdou na trojku se nám nepodařilo smazat. V cíli nás pak od něho dělilo něco okolo půl minuty. Loňská soutěž také nedopadla podle očekávání. Odstoupili jsme z druhého místa ve třídě, protože nám po třetí vložce uletěl sací ventil. Pro změnu však ne na prvním válci, ale na třetím. Nemělo význam ani dávat auto do uzavřeného parkoviště a využít SupeRally, protože po první etapě bylo hodnoceno ještě dvanáct posádek a nebyla téměř žádná naděje na zisk bodů.

Systém SupeRally je dobrý pro diváky, že druhý den jede více aut a také pro ty, kteří mají na to mít sebou téměř celé auto v náhradních dílech a houf mechaniků na práci. Nejhorší na tom je, že smysl rallye byl v dokonalé přípravě auta, jeho pošetření, aby dojelo do cíle a ve schopnostech posádky jet co nejrychleji a zároveň co nejúčelněji a nejefektivněji. V současné době jedou mnohdy jenom peníze, jede se silově (jde se do materiálu), auta se moc nešetří. Bohužel tomuto trendu je nutno se přizpůsobit, ale to je potom na úkor životnosti techniky a také to má vliv finanční.

Úvod

Pořadatel oproti minulým ročníkům přeložil termín soutěže na dřívější dobu. Na poslední podnik, když mnohdy je ve třídách rozhodnuto, nepřijedou posádky, které již nemusí. Na pátou soutěž MMČR by teoreticky mělo přijet více aut. Bylo jich však převzato něco kolem padesáti, takže nic moc.

Asi po vzoru krumlovských bylo zařazeno setkání se závodníky a to v Dalešickém pivovaru, kde se v minulosti natáčel film Postřižiny. To byla možnost vyměnit si s některými závodníky názory, tak jak to bývalo kdysi. Tehdy se závodníci sešli v hospodě u piva a poklábosili. Nad ránem se šli chvilku prospat, aby mohli záhy stanout na startu rallye.

Pořadatel trať na rozdíl od minulého roku změnil spojením, prodloužením či zkrácením některých erzet. Byl zařazen velmi pěkný úsek v lese na poslední vložce před obcí Radonín. Samá nepřehledná zatáčka na úzké, ne příliš vytlučené cestě. Opět byla zařazena divácky atraktivní městská vložka přímo v Třebíči. To jsou přesně ty erzety, kde se nedá rozhodnout o výsledku, ale dá se na nich hodně ztratit, což byl i náš případ.

Počasí v Třebíči bylo skutečně letní až 38 stupňů. Při seznamovacích jízdách přes noc sprchlo, ale po ránu zase přišel pařák a sucho. Stejné to bylo po první etapě. Navíc se přidal vichr, který lámal i větve stromů. Nejhorší vedro bylo v pátek po startu do první etapy. Připadal jsem si jako na Rallye Safari. Pohled na startu první erzety na diváky mě však vrátil do reality na Moravu. Pouze jsem si, řádně oblečen do roláku a spodků pod nehořlavou kombinézou, pokládal otázku, jestli je horší v autě zkolabovat horkem, nebo v něm uhořet, nebo zkolabovat, potom nabourat a uhořet. Rozhodně by bylo lepší, kdyby zvítězil zdravý rozum a v takto extrémních podmínkách by rozhodl kompetentní orgán, kterým je FAS, že spodky s rolákem nemusí být oblékány. Na zimních rallye také nemusí mít spolujezdec nehořlavou obuv.

Ve třídě A5 z její špičky chyběl pouze Mr.Cimbu s Felicií Kit Car, který pojede až Barumku a příležitostný účastník MMČR Jan Dohnal s polem. Vzhledem k dosavadním průběžným výsledkům jsme přijeli do Třebíče nejen se zúčastnit, ale i umístit se a to pokud to bude v našich silách před Petrem Bryndou a Slávou Ducháčkem. Letos kromě Šumavy, kde jsme prorazili několik pneumatik, jsme byli vždy na pódiu a tak jsme měli tento cíl i pro tuto rallye.

Páteční etapa obsahovala sedm rychlostních zkoušek ve dvou sekcích, sobotní dvě sekce po čtyřech rychlostních zkouškách.

RZ 1 Náměšť – Otradice

Tato erzeta vznikla spojením dvou částí rychlostek z loňského roku. Její úvod je poměrně rychlý a nabízí divácky zajímavý skok přes mostek. Horší je to pro auto. Vyplatí se ubrat. Dost rychlý úsek přechází do technické pasáže a v závěru se jede po trati závodu do vrchu Náměšť nad Oslavou okolo zámku. Vložka končí rozteklým asfaltem na rovném úseku do kopce, kde je na dvou kilometrech jediná zatáčka před cílem.

Při posezení v Dalešickém pivovaru jsme se Slávou Ducháčkem debatovali o poloosách na kitových feliciích. Jemu na minulém závodu praskla. My je tam máme ani nevím kolik let, tak snad nám vydrží. Náhradní totiž nemáme. To jsme ještě netušili, že Slávovi praskne unášeč poloosy hned na první erzetě.

Protože jsem z časových důvodů nestihl zoptimalizovat klapky po jejich opravě, tak mi to moc nejede od startu ani z rohu. Snad to již nebude vynechávat.

Obouvám špatné pneumatiky na zadek. Zvolil jsem příliš měkkou směs a již po pár kilometrech auto klouže jako na ledě. Špatně se to řeší, když mám k dispozici celkem tři tvrdé gumy.

Přijíždím k můstku a dost optimisticky na něj najíždím. Auto na něj žuchne a rozvlní se. Snad něco neurvu jako na Bohemii. Raději volím ze začátku závodu volnější tempo. Rychlou pasáž střídá technická. Snad se zchladí i voda v motoru. Běží všechny tři větráky a voda je 94. Tak ohřátý motor jsem ještě neměl. Sleduji teplotu a čekám, kdy motor vynechá jako na Bohemce. Nevynechal. Následuje závod do vrchu, po něm dvoukilometrová rovina a voda je již na 97. Zbývá ještě zatáčka před cílem a co to, motor nejede. Bez motoru sjíždím cílem do stopky a potom tlačíme za zónu proti kopci auto v tom vedru. Zjišťuji, co se stalo. Přehřál se hlavní jistič a nešel nahodit. Po jeho ochladnutí motor naskakuje a odjíždím vstříc dalšímu dobrodružství, o kterém v té chvíli nemáme ani tušení.

Zajíždíme pátý čas třináct sekund za Petrem Bryndou. On jede pěkně a jeho fabia je hodně dobrá, pokud nezlobí. Pro nás to dobré není. Bude se to špatně sjíždět. Čtyři vteřiny jsme za Robertem Achsem, tři za Vlastou Hodaněm a dvě za Tondou Novákem. K tomu nás čekají tři vložky klouzání na měkkých gumách. Budu s tím muset něco udělat. Ale co ? Asi zrychlím a snad to uřídím. Loni na Jänneru s úzkou feldou po Frantovi Markvartovi mi to šlo taky, jenže tam nebylo takové horko.

RZ 2 Martinice – Jabloňov

Tato erzeta se jede obráceně a trochu z jiného směru. Je přidáno hodně roztlučeného asfaltu. Taková účelová polní cestička. Nebýt těch děr, byla by pěkná. Trochu dotáčím motor na šestku do kontrolky, šup do lesa a dále šotolinou z kopce mezi poli. Když už se mi to pěkně rozjede, tak je retardér, potom vesnice s vracečkou a následuje rychlejší úsek s táhlými zatáčkami. To je již další rozbitá část tratě, ale jinak pěkná a technická. Po pár rovinách je tu parádní závěr z kopce s horizonty a samá zatáčka až do cíle na pěkném asfaltu.

Jedu s ohledem na vyšší teplotu motoru. Snažím se vyhnout dírám v cestě. Celkem dobře podle vybržděných stop odbočuji do lesa. Zkouším ruční brzdu okolo sloupu na osvětlení. Poslední vsí projíždím možná zbytečně opatrně na štěrkem posypané penetraci, k cíli je to snad již dobré. Během této rychlostní zkouky hoří elektroinstalace Tondovi Novákovi a Vlastovi Hodaňovi nevydržel motor. Horko je hrozné.

Druhý čas jedenáct vteřin za Petrem Bryndou nás řadí i na druhé místo průběžně.

RZ 3 Březka – Ocmanice

Na této už z loňska známé vložce je prodloužen konec o několik kilometrů, ale dlouhých rovin. Celý její profil je rychlý, o čemž svědčí i náš průměr 102 km/hod. Mít vyšší maximálku pro tu dlouhou rovinu, kde jsem jel snad kilometr v kontrolce na dotočenou šestku, tak by byl průměr ještě vyšší. Zajíždíme první čas ve třídě o šest sekund před Robertem Achsem a v absolutním pořadí vteřinu za Honzou Vaňáčem s Peugeotem 206 RC skupiny N3, který má určitě vyšší maximální rychlost než my. Před námi figurují jen Mitsubishi apod. V cíli ždímám kuklu a dopíjím poslední zbytky vody. Už se těším do servisu. Babi nemůže chytit dech a ani nečte z tabule časy aut před námi. Nevnímá ani časoměřičku, která jí podává kartu. Je dobře, že pojedeme už jenom noc a to bude o něco chladněji. Čtu si časy a zjišťuji, že hondy, zařazené ve startovním poli opět před nás, nejedou časy jako A5. Nevím jestli to někdo řadí podle výkonu motoru. Tomu bych potom rozuměl, protože máme 147 koní (před Krumlovem byl motor nový) proti možná 180 u Hondy a ta maximální rychlost možná také rozhoduje, tam také propadáme. Prostě nevím, kdo má jaká kritéria. Z naší třídy odstupuje Luboš Vokál pro poruchu motoru. Problémy má i Petr Brynda a tak postupujeme na první místo.

Servis po první sekci

Zjišťujeme, že na autě je křivý přední disk. To ty vibrace do volantu. Měníme kolo a již máme jenom dvě tvrdé, protože na pneumatice je trhlina na boku. Horší je, že nám praskla kastle v uložení přední nápravy. Standardně doplňujeme olej do motoru. Je ho třeba čím dál tím víc. Také máme nějaká pozitiva. Tlumiče a převodovka jsou po repasi a drží. Také nová zadní osa je OK, brzdy výborné, kotouče rovné. Jistič neměníme, ono i novému při tak velkém vedru a tolika zapnutých spotřebičích by bylo teplo. Takže vzhůru s rampou na noční erzety. Ještě jí zkoušíme a stává se to, co jsme nechtěli. Na dílně vše svítilo, jak má a teď ne. V posledních třech minutách následuje úprava s tím, že si jí rozsvítím pod kapotou pomocí upravené svorkovnice. Jsme u hodin ze servisu včas. Ještě dotankovat plnou nádrž a jede se na to.

RZ 4 Náměšť – Otradice II.

Erzeta se jede podruhé. Pojede se i jako poslední noční. Zatím je den. Není již takové teplo. Prodávám můstek. Sice tím zklamu dost lidí, ale já bych rád dojel do cíle. Gumy již tolik nekloužou. Jedu na jistotu. Čas na vložce je druhý a to sedm vteřin za Petrem Bryndou. Ten však má velkou ztrátu. Osm vteřin za námi jsou Robert Achs a Mirek Levora. Přejíždíme na start následující vložky dost dlouhým přejezdem až za Velké Meziříčí. Máme čas zchladit se v místním potoce pod dálnicí. Času je dost a tak si chci připravit světla na tmu a zkusit si cvičně to krkolomné rozsvícení. Otvírám kapotu a co nevidím. Chybí víčko na olej a všude po motoru je rozstříkaný olej. Ještě, že to nechytlo. Rychle hledám víčko a babi mezitím čistí co jde okolo motoru i na něm. Je stále dost horký. Nacházím víko oleje na lyži. Sice mám popálené ruce, ale je šance pokračovat dál. Doplňuji olej. Vozíme flašku oleje sebou na radu jednoho motoráře. Doporučil nám to, když nechtěl řešit prioritní problém s motorem. Teď se jeho rada hodila. Ono se s odlívajícím olejem v motoru nedá daleko dojet, obzvlášť v panujícím vedru.

RZ 5 Martinice – Jabloňov II.

První noční průjezd. Podařilo se mi rozsvítit světla a svítím dálkovými do kabiny Michalovi Fialovi, který startuje před námi. Propadl se po pozdním příjezdu do časové kontroly z důvodu nevolnosti spolujezdce. Jedu opatrně s ohledem na nedostatek oleje v motoru. Žádné dravé průjezdy vracečkama ani vinglama, raději nikde. Stejně bych v noci nejel rychle, protože na to nevidím. V tomto jsem na tom stejně jako Franta Markvart. Má různé brýle a když jsem neviděl na telefon, jedny mi půjčil a sedly mi. Ještě, že Stack má velká písmena a číslice a tak vidím, že voda je celkem v normě. Maže to, dobíjí, tlak benzinové pumy je také OK, akorát ta trať je dost roztlučená a dost špatně se mi listuje na stránkách palubního přístroje. Nová auta ho mají u spolujezdce s mnoha dalšími prvky. Náš skoro veterán to má jako před deseti lety. V té době to jela Škoda Motosport a také jim to stačilo, ale to jsme ještě s Emilem Trinerem a Pavlem Siberou byli mladí kluci. Zde prvně předvádí Mirek Levora své možnosti a naděluje nám osm sekund. Stahuje náš náskok na 23 vteřin.

Po rychlostce mám problém rozpojit svorkovnici na přídavná světla. Je vařící, po chvíli se to daří a tak pokračujeme na další vložku. Cestou přemýšlím, proč vystřelilo víčko oleje a uvědomuji si, že již na Bohemce nám to tlačilo měrkou. Půjde nám dost tlak do karteru, což není moc dobré. To asi ty dvou kroužkové písty. Najednou slyším, proč jsi neodbočil do prava na start erzety ? No proč ? Protože vůbec neposlouchám a hlavou se mi honí myšlenky, jestli vůbec dojedeme do cíle dnešního dne.

RZ 6 Březka – Ocmanice II.

Po menší zajížďce opět pracně rozsvěcuji světla a jedeme k časovce minutu postát. Potom ještě čekáme tři minuty před startem s rozsvícenými přídavnými světly. Činovníkům u stolku to není úplně vhod, ale v té chvíli s tím nejde nic dělat. Startujeme. Jedu na jistotu, ta dlouhá rovina je nekonečná. Konečně brzda a levá šest a za chvíli je tu cíl. Po něm mi nejdou rozpojit světla, tak musím jet na přídavná dálková. Vůbec nikomu se to nelíbí, někdo blikne dálkovýma v domnění, že o tom nevím a dožadují se ztlumení.

Zajíždíme druhý čas čtyři sekundy za Mirkem Levorou. Za námi jede Petr Brynda a Robert Achs, který ovšem po této rychlostní zkoušce pro technické problémy odstupuje. Na vině je pravděpodobně motor. Ani se nedivím, že v tom vedru padá jeden po druhém.

RZ 7 Náměšť - Otradice III.

Tento úsek jedeme již po třetí a prvně za tmy. Snažím se vyvarovat chyb a jet vyloženě na jistotu. Erzetu vyhráváme a z výsledkové tabule se dozvídám, že jsme byli o něco málo rychlejší než vedoucí posádka třídy N2 manželé Trojanovi, kteří jsou za námi i celkově o devatenáct vteřin. Byli jsme sedm sekund za Petrem Křížkem. Ten je celkově před námi o 36 vteřin a jako poslední se nedostal na tomto testu nad rychlostní průměr 100 km/hod. Potom tam jsou již samé čtyřkolky a Super 1600, ale to je úplně jiné kategorie. Pro nás z říše snů. Vteřinu za námi jede Mirek Levora a při porovnání všech jeho tří průjezdů zjišťuji, že byli všechny ve vteřině a to i ten za tmy. Tak to má být. Je to paráda, jede pěkně. Vzpomínám si, jak jsem takto jezdil v jeho letech se Škodou 130. Bylo to v Komorní Lhotce. Také tři průjezdy a také ve vteřině, dva brody, střídavé povrchy asfalt, šotolina a to několikrát. Tam jsme tenkrát dojeli absolutně první a to na sériových pneumatikách Barum OR 34, které se montovaly na Škodu 130 v prvomontáži. Již v té době naše konkurence měla široký výběr obutí. Právě to byl asi ten problém, že nevěděli co tam obout, jestli šotolinové OR 19, nebo racingy na šotolinu OR 43, nebo OR 27, kde byly tři směsi tvrdosti a ty se ještě dořezávaly do boků. Potom není divu, že nevěděli, co dát na auto. Já jsem tento problém neměl. Dostal jsem ve Svazarmu poukaz na šest pneumatik, vybral jsem ty nejuniverzálnější a nejlevnější a jak se ukázalo, dobře. Já říkám pořád, oni dobře v té Škodovce vědí co namontovat. Ty dodatečné domácí úpravy nikdy nic pozitivního nepřinesly.

Servis po první etapě

Řešíme vynechávání motoru. Závěr je ten, že zřejmě bylo málo paliva, nebo přehřáté. Doplníme plnou nádrž a uvidí se. Ozývaly se divné zvuky z okolí levého předního kola. Poloosy nemají vůle. Vzpomenu si při tom na Slávu Ducháčka a nemám z toho dobrý pocit. Tady nic nevyřešíme.

Přemýšlím, co dál. Vidím, jak jezdci okolo se cpou. Vůbec nemám chuť jíst. To bych za chvíli byl jako Vašek Pech Jr.. Naopak jeho táta je pořád stejný, co ho znám.

Odjíždíme do Třebíče předat auto do uzavřeného parkoviště. Martin nás odváží zpět, protože mimo jezdce mám funkci mechanika. Druhý syn Petr s námi nejel. Má důležitější činnost a tou je jeho slečna. Dceři bylo moc horko a tak nejela a šla někam k vodě. Proč by si mladí dělali z něčeho hlavu, vždyť oni to děda s babi nějak zvládnou. Aby to nebylo úplně jednoduché, tak babi hlídá vnuka, aby jeho táta Martin mohl pracovat v servisu. Sklízím s ním doprovod a okolo půlnoci opouštíme letiště. Mám toho tak akorát dost a proto zastavuji hned na návsi za letištěm a jdeme spát, protože ráno v sedm hodin musíme být v Komárovicích na dalším místě pro servis. V noci přichází bouřka a protože jsem ani nezapackoval karavan, mává to s ním a jen čekám, kdy ho vítr vezme. Ráno v šest hodin odjíždíme do dalšího servisu, který vybudujeme a Martin nás zase veze do Třebíče do úpéčka pro soutěžní auto na start druhé etapy. Sám se potom vrací do servisu.

RZ 8 Pohořílky – Uhřínov

Ještě před startem erzety vkládám omotaný šroub do dorazu pod plynový pedál, protože při plném plynu auto opět vynechává. Znamená to, že se v noci benzín neodléval. Po této úpravě, kdy pojedu ne úplně na plný plyn, to vypadá dost nadějně a neškube to. Výkon motoru je již sice mdlý, ale má to velký klad. Jedeme dál.

Tato vložka je skoro stejná jako loni a předloni. Byla zkrácena o pěkný sjezd, ale co se dá dělat. Je to dost rychlá erzeta. Na jedné dlouhé rovině byl odstraněn retardér. To bude nálet po horizontu do té pravé pětky. Naopak je přidáno kolečko okolo návsi. Nelíbí se mi ty roviny, to je pořád naplno, brzda a zase to rozjíždět, široký asfalt místy pro tři auta.

Vyrážíme do druhé etapy a celkem to jde. Projíždím po mohutném dobrždění z kopce do pravé zatáčky přes můstek, kde jedu na trojku. Za ním řadím čtyřku, chci tam dát pětku a nemohu najít řadicí páku. Už ji mám, ale nějakou bezvládnou, trochu jako upadlou. Je to špatné. Nic nejde řadit, jedu na to, co tam je a to je čtyřka. Nejhorší jsou průjezdy mezi baráky zatáčkami přes vingl. Hlavně aby to nechcíplo. Ono se to pomalu rozjíždí na tu nevhodnou rychlost, tak ještě pravá zpátky a už jenom do kopce do cíle. Kontrolka na otáčky svítí, jedu tak 7500. Ještě aby tak lehnul motor. Voda jde nahoru. Konečně cíl. Za cílem zjišťuji příčinu problému. Vypadlo táhlo řazení z řadicí páky, v převodovce drží a leží na lyžině. Popojíždím na bezpečnější místo pro opravu, aby mi někdo nepřejel nohy, když ležím pod autem. Po delší době se mi daří provizorní oprava a tak můžeme pokračovat. Místo odpovědi od babi na dotaz, kolik zbývá času do časovky a kolik je to kilometrů se dozvídám, jak jsem zašpinil kombinézu a kdo to bude prát. Raději to nekomentuji, stejně bych si nic nepomohl. Kdo kombinézu vypere, je přeci úplně jasné, ale co jasné není ten čas a ta vzdálenost. Dozvídám se po chvilce vše potřebné a to abych letěl co to pojede, abychom byli u stolku s hodinami včas. Řazení je nepřesné, jádro řadicí páky bylo prasklé a vůle se zvětšuje. Přijíždíme k Třebíčí a času je málo. Nejhorší je, že se mnou chtějí závodit civilní auta a dokázat osazenstvu ve svém autě, jak stačí soutěžáku. Je jim to stejně málo platné i s honosným nápisem Subaru Sti. Prostě zatáčky jim nejdou a brzdy mají asi zavzdušněné nebo co, že brzdí tak brzo před každou zatáčkou. Na hodinách je naše minuta a zastavuji u stolku s časomírou. Paráda, tak to bylo na rozpinkání před erzetou. Ještě helma a rukavice, už na mě zle hledí technický komisař, že nejsem plně k dispozici startérovi. Funím jak tank a při pohledu na teploměr vody před další erzetou to nevěští nic dobrého.

V této vložce zajíždíme pochopitelně špatný čas těsně před Frantou Markvartem. Celkově klesáme na druhé místo za Mirka Levoru o dvanáct sekund, v absolutním pořadí padáme o čtyři místa. Ještě to bude boj.

RZ 9 Slavice - Výčapy

Tato erzeta byla pro nás dvakrát po sobě v minulosti nepříjemnou. V roce 2005 jsme zde přišli o vedení ve Fabia Cupu a klesli jsme na celkové druhé místo vinou poruchy spojkového válce a dojezdu bez spojky do následného servisu. Víc jsme tlačili než jeli. Loni nám na tomto testu uletěl do třetice ventil v motoru. Na to letos navázal sprint z Velkého Meziříčí po opravě. Následoval bez zastávky start v tom vedru. Alespoň jsem se napil s helmou na hlavě těsně před startem. K tomu se přidala stále větší vůle v řazení. Dokonce jsem musel řadicí páku držet nahoře, jinak bych nezařadil. Svoji váhou padala dolů. Zvuky z levého předního kola jsou stále výraznější. Přední kapota je politá od oleje z motoru, který je tlačen víkem na doplňování.

Opět velmi rychlá vložka. Na otevřené planině je vidět skoro do každé zatáčky. Horší to bylo v roce 2005 za mlhy. Šlo nám o hodně a byla to závěrečná rychlostka. Zajeli jsme osmý čas v absolutním pořadí s pohárovou Fabií. Ta měla ovšem podstatně vyšší maximální rychlost než má kit.

Po startu je průjezd vesnicí a několik příležitostí si preventivně zkusit práci s ruční brzdou, protože na té nadcházející vložce to bude nezbytně nutně. Tam jsou tři zatáčky úplně zpátky v ostrém úhlu. Zadní kola se zastavují, auto klouže smykem, brzdí se. Neodjíždí to ze zatáčky, pomáhám si přes spojku, je znát neseřízení klapek motoru. Dole to nemá, co to má mít. Při otevřených klapkách na plno je to OK. Celou dobu držím pravou rukou řadicí páku povytaženou. Jenom do těchto kos řídím obouruč. Jednou rukou to snad ani není možné zvládnout. Potom lovím fofr klacek, povytahuji ho a držím, aby nespadl zase dolů. Řazení je strašně nepřesné, vůle stále větší. Dokonce se uřazuji, čehož jsem se nejvíc bál. Prostě nedořadím a motor vybíhá do otáček. To je v pytli, nadávám u toho, musím se nějak odventilovat. Ale ono 8400 otáček není zase až tak moc, pro Motorsport to byly celkem normální otáčky. Mě to přímo děsí, že odnesu motor domů v ruksaku z dírou v bloku. Už jsem to tady jednou zažil se „stotřicítkou“ a loni s kitem. Následuje několik rovnějších úseků, průjezd vsí. Ten jde dost dobře. Není úplně pomalý, zase rovinky a další ves. Jedu s velikým respektem na jedničku klikatice mezi baráky. Tady nás s fabií postihla porucha spojky. Je to dobré. Jedeme dál, nekolabujeme. Další roviny za vsí, kontrolka na otáčkách mi trvale svítí. Je tam už 7500. Ubírám, na tohle nemám nervy. A tady jsme loni končili s upadlým ventilem. Projíždím o rychlost výš, hroznou stopou až je mi hanba. Jako kdybych v tom seděl poprvé. Levý vingl na celkem členitý závěr, asi tři kilometry do cíle. Zde nás ještě čeká kolonáda mezi stromy ve vesnickém parčíku a jsme v cíli. Ždímu kuklu a říkám si, mám já vůbec zapotřebí takovéhle nerváky ? Kdybych odstoupil jako asi každý druhý, tak bych měl klid. Jenže mě a možná i někoho dalšího by dost štvalo nedokončit soutěž. Čas na tabuli je dobrý. Vyhráváme o dvanáct vteřin před Mirkem Levorou a jsme za ním celkově o půl sekundy, tak by mohlo ještě vyjít vrátit se zpět na první místo.

RZ 10 Třebíč, Polanka

Je tady pro mě nejhorší vložka celého závodu. A to se pojede ještě jednou. Projíždíme parkem a teď to přijde. Po dobrždění z pětky na jedničku levá devět. Tahám za ruční brzdu a ono to jde. Až se divím. V navazující pravé už to asi tak nepůjde. Ani neřadím dvojku a zpět jedna a soustředím se na trhnutí za ručku. Je to tam, i když odjíždím přes spojku. Přichází uklidnění po normální trati a snad ta poslední levá před cílem vyjde. Vychází, ale ne úplně dobře. Je to hodně ze široka skoro do zastavena. Peru se s dobržděním, řazení je strašně volné. Do helmy slyším šílené zvuky z levého předního kola. Zbývá jen jedna vložka do servisu, snad s tím něco uděláme. Čas je skvělý. Vyhráváme o 0.1 sekundy před Mirkem Levorou a jsme za ním v celkovém pořadí na dostřel.

RZ 11 Přibyslavice – Radonín

Pěkná vložka s nízkým rychlostním průměrem a až na jeden rovný úsek samá pěkná zatáčka.

Co je to všechno platné, když se z organizačních důvodů nejede. Asi je to tak i lepší. Po této vložce je servis a bude čas na opravu auta.

Servis po třetí sekci

Snažíme se opravit táhlo řazení a řadicí páku z dostupných surovin. Vypodkládáme jádro řadicí páky, aby nepadala dolů. Trochu to zpevňujeme i po obvodu, ale chtělo by to díly nové. Koho by napadlo vozit sebou řadicí páku ? Horší je, že zjišťujeme, proč cvaká a strašně hučí něco od levého předního kola. Je to ložisko kola, které se má dle manuálu Škoda Motosport měnit po třech závodech, což by bylo po Třebíči. Ložisko si klidně odejde před termínem. Asi bylo hodně namáhané na zdejších výtlukách. Jiné není k dispozici, tak aspoň necháme vyvětrat stále horký motor a čistíme brzdy. Slyším nějakého diváka, jak říká vedle stojícímu, že ty pneumatiky máme nějaké zpuchřelé. Po jejich odchodu je pro jistotu kontroluji. Mají sice pravdu, po těch letech provozu se ani nedivím, ale ještě musí vydržet čtyři erzety.

Cestou na start jedenáctého testu přejíždíme odbočku a pokračujeme kolmo na tuto vložku. Dochází nám to však asi až po třech kilometrech jízdy, protože poslouchám to vadné ložisko kola. Konstatuji, tady to nějak nepoznávám, jako kdybychom tudy ještě nejeli. A také že nejeli. Otáčím se před BMW kameramana Jelínka z JNK studia, vysvětluji mu, že jsem zabloudil a vracíme se. Ještě, že je dost času, ale není to dobře, protože každé otočení ložiska mu vadí a zhoršuje jeho stav.

RZ 12 Pohořílky – Uhřínov II.

To je rychlostka, kterou jsem jel na čtyřku v prvním kole a tak jsem očekával značné zlepšení času. Nastává v podobě 41 vteřin. Doufal jsem, že to bude lepší. Kazí mi to znovu uvolněná řadicí páka. Alespoň, že nepadá dolů. Větší komplikací však je znovu škubající motor. Budu snad do nekonečna podkládat pedál plynu až pojedu na volnoběh. Začínám mít zlost na všechny, kdo s tím mají dočinění. Časem o čtyři sekundy lepším než Mirek Levora se vracíme zpět do vedení ve třídě. Po této erzetě zůstáváme ve startovním poli jako jediný kit, protože Tomáš Pletka havaruje v místě, kde pořadatel odstranil zpomalovací retardér. Ani nevím, jestli tam loni byl opravdu pouze z bezpečnostních důvodů, nebo jen stáhnutí rychlostního průměru, aby nepřekročil povolenou hranici. Další zpráva je, že Petr Brynda odstupuje s vynechávajícím motorem pro poruchu elektriky. Tak je nás ve třídě přesně do mariáše. Jako první v pořadí budu rozdávat na další vložce já. Jen abych si nedal špatné karty.

RZ 13 Slavice – Výčepy II.

V této vložce jsme o 5,5 sekundy před Mirkem Levorou a 52 před Frantou Markvartem. Nikdo jiný už ve třídě A5 nejede. Pomalu se přibližujeme k Jirkovi Trojanovi s VW Polo a možná bychom se mohli vrátit i na ranní výchozí pozici za Petra Křížka. Na to, že se jednalo o třináctou erzetu, je to dobré. Celkově však není dobré to, že s odřenými zády minimálně ujíždím pohárové fabii. Buď jedu tak pomalu, nebo je motor skoro mrtvý.

RZ 14 Třebíč, Polanka

Opět nás čeká ta městská hrůza. Před startem, kdy nervózně čekám na 30, 15,10, start, si zkouším na sucho tahat za ruční brzdu. Co to ? Ona je nějak níž a špatně se dá pod ní strčit prsty. Couvat nemůžu, nemám zapojenou zpátečku pro poškození řadicí páky. To bude hodně náročné. První vracák dobré, druhý špatné. Tahám současně s ruční brzdou i trubku od hasicího systém. I když rovnám prsty a oprošťuji se nežádaného předmětu, účinek tohoto manévru se nedostavuje a tak tupě vjíždím do příkopu. Spíš to stáčím na druhou stranu než je výjezd ze zatáčky, protože je tam ve výjezdu nová dopravní značka. Ještě tu trefit a poškodit chladič. Již přibíhají aktivní diváci a tlačí nás z pangejtu. Toto mediálně atraktivní extempore nás stojí půl minuty a konec nadějím na vítězství.

Zajíždíme absolutně poslední čas a je dobojováno. Teď už jenom dojet do cíle.

RZ 15 Přibyslavice - Radonín

Sice je to druhý průjezd, ale první ostrý. Ložisko v kole ukrutně drnčí. Jen aby kolo neupadlo. Jedu pomalu. Franta Markvart je za námi několik minut, tak si mohu dovolit i luxus zastavit na vložce z důvodu zhasínajícího motoru. Mám s tím zkušenost z první erzety a tak půl minuty postojím. Jistič vychladne a jedeme dál. Chci se svézt pěkným úsekem v lese asi tři kilometry před cílem, ale nejde to. Ložisko v každé pravé zatáčce dost výrazně varuje, tak zvolňuji na únosnou mez. Asi tak tři zatáčky před cílem leží v příkopu Subaru Daniela Běhálka. To je pořádná smůla. Nechtěl bych být v jeho kůži, úplně mě stačí být ve své. Následuje dlouhá cesta do servisu a potom tou samou cestou zpět do Třebíče do uzavřeného parkoviště. Jedu krokem a tak si ještě vybavuji nějaké vzpomínky na zdejší závody.

V roce 1993 jsme startovali se sériovým VW Golf 1800 ve skupině N 2000, pochopitelně proti vozům s dvoulitrovými motory. V cíli jsme obsadili první místo ve třídě, druhé ve skupině N a páté absolutně za Jirkou Machem na áčkové Sieře 4x4, Trkalem na enkovém Fordu Escort Cosworth, Jindrou Štolfou a Věroušem Cvrčkem na továrních favoritech, za námi byl Michal Gargulák s Mazdou 4x4, Jura Novozámský se Sierrou 4x4 a Jirka Pošík s Renaultem Clio .

To jsme na jedné vložce za silného deště dojeli na šotolině Bočka s Urešem. Měli dohromady 300 kilogramů, to bylo jak plně naložené auto čtyřmi cestujícími. Jeli s áčkovým golfem a protože o nás nevěděli, tak jsem je musel předjet přes rozorané pole. Nestačili se divit.

Cesta uběhla. Konečně jsme na náměstí a je tu cílová rampa. Přebíráme poháry a pózujeme fotografům. Předáváme auto do úpéčka. Horácká Rally Třebíč 2007 je minulostí.

V absolutním pořadí jsme obsadili jako na Bohemii 25. místo. Ve skupině A jsme dojeli na šesté pozici a připsali si šest bodů. Ve třídě, ve které bojujeme o celkové vítězství, jsme byli druzí.

Již od prvního podniku v Rakousku jsme stále první průběžně ve třídě. Druhé místo je na body dobré, ale výsledek je to relativní, protože jsme dojeli předposlední ve třídě. Historie se na to však neptá. K zamyšlení také je, že do cíle mimo nás dorazily dvě méně upravené a výkonné pohárové fabie než je náš kit a tak oběma patří gratulace k výsledku. Mirek Levora má z vítězství velkou radost, no a Franta Markvart po více než čtyřiceti letech závodění určitě s třetím místem zklamán není.

Co nás čeká

Zase spousta práce na opravě soutěžního auta. Především se budu muset spolehnout sám na sebe a do Barumky si sám postavit motor. Barumka se jede 24-26. srpna a to je pro mě jako Škodováka po Bohemce (dříve Škodovce) další prestižní závod sezóny. Na vlastním závodě nic nepodcenit, protože ve třídě A5 bude několik zájemců o co nejlepší umístění a tím pádem i o body do celkového hodnocení. Rozhodovat o konečném pořadí se pravděpodobně bude až v Příbrami. Vždy si přeji, aby alespoň ten další závod byl s co nejmenšími problémy, ale poslední roky je to závod od závodu horší. Dochází mi nejen peníze, ale co je horší i síly se s tím poprat. Ještě zvážím, zdali do tohoto martyria vstoupím i příští rok.

Ke komentářům na internetu

Nechápu, proč někdo čte něco, co číst nechce a to třeba i třikrát a potom se zase k něčemu negativně vyjádří. Těmto rýpalům doporučuji, ukažte své umění na trati, v servisu, při pořádání rallye. Někdo tam napsal, že stále brečím, že mám problémy a stačím jim. Tak se nechte překvapit, až ty problémy mít nebudu. Někteří komentující ví vše pouze zprostředkovaně a dělají závěry, jako kdyby se mnou seděli v autě.

Naopak mě těší to, že reporty čte poměrně dost lidí. Ti určitě chápou, že aby vyniklo čelo absolutního pořadí, musíme tam být i my ostatní z hlouby výsledkové listiny.

Závěrem

Tento závod se mi z mého pohledu jeví jako nejtěžší pro techniku. S naším autem bylo hodně zle. Být tento zdravotní stav u člověka, řekl by lékař, že není slučitelný se životem. Výsledek je sice chvalitebný, auto vydrželo až do cíle, a to je výborné. Myslel jsem, že přesun do Třebíče z posledního servisu nedojedeme. Ložisko předního kola bylo tak vydrolené, že drželo pohromadě jen silou vůle.

To nejdůležitější je, že jsme si upevnili první místo v průběžném pořadí naší třídy A5.

Poděkování patří všem kteří nás podporují. Zejména jim patří tyto řádky. Jmenovat je zde však nebudu. Kdo sleduje rallye, tak dobře ví z polepu našeho auta, kdo jsou naši partneři. Doufám, že jsem tímto čtivem nezpůsobil někomu nějaké trauma, nebo ho nepřipravil o jeho čas, jestli jsem napružil soupeře, tak to je dobře, o to lepší závod bude na nadcházející Barumce.

Autosport Kopelent
Sdílet

Příspěvky / komentáře

info

Abyste mohli psát komentáře ke článkům, musíte se přihlásit
toplist