Řecký deník: Díl 3. - Druhý den

Druhý den vlastně úplně plynule navázal na ten první. Po návratu z Delf jsme se ještě stavili na tiskové středisko v Loutraki, aby mohl Mira poslat fotky, to už bylo hodně po desáté. Holt to má snazší než já, jen zmáčkne spoušť a práce je téměř hotová.

Následně míříme na Pláž v Loutraki, kde už nás čeká moře a hlavně sprchy na veřejné pláži. Na vodu už se vyloženě těším, po celém tom cestování, noci pod širákem a prašných RZ se není čemu divit. Stojím pod sprchou a loupu ze sebe špínu jako vrstvy slupek z cibule s je mi úplně jedno, že hned vedle, po chodníku, který odděluje pláž od silnice, korzuje Spousta lidí. Člověk by nevěřil, jak může být taková „obyčejná“ sprcha osvěžující.

Ještě vyrážíme na první zítřejší (vlastně už dnešní) RZ s cílem najít si cestou nějaké hezké místo na nocleh. Přijíždíme až skoro na RZ, neboť jsme si nebyli schopni vybrat a shodnout se ani na jednom temném zákoutí, či opuštěné polní cestě. Dojeli jsme ke kostelu, za kterým je hřbitov a docela pěkné prostranství. Michalův návrh, abychom zůstali zde, s Mirou však vetujeme. Nakonec zůstáváme u silnice v něčem co připomíná malý lom. Mira vytahuje gril a připravuje maso, které jsme koupili cestou. Opět nezklamal, skvělé kotlety doplněné o souvlaki. Už je hodně pozdě a na zeleninu nebo přílohy není čas, chutná to skvěle i samo o sobě. Do spacáků se dostáváme hodně po druhé.

Tuto noc jsem se opravdu pěkně vyspal. I přestože je budíček už v sedm, probouzím se naprosto čerstvý a odpočinutý. Projíždíme si kus RZ ještě před tím, než bude uzavřena. Mirovi se nezdá žádné místo dobré pro focení, takže projíždíme dlouho. S Michalem jsme si vybrali skalní útes, ze kterého je vidět asi dva kilometry serpentin, jemižto se mají vozy drápat vzhůru. My jako diváci jsme spokojeni, fotograf ale méně a tak nás opouští a jde si najít místo, které by podle jeho slov „nebylo vyloženě špatné, když celá tato RZ stojí za houby“.

Když už jedou auta, je to pro nás skvělá podívaná. Tak dlouhý úsek najednou jsem snad ještě neviděl. Opět oblaka dýmu, který se zvedá nad tratí a přesně kopíruje trasu, až konečně projíždějí vozy kolem nás. K tomu úžasný výhled do údolí a na okolní hory. Zůstáváme na celé startovní pole. Evo devítky ztrácejí na tomto úseku už minimálně deset vteřin na ty nejlepší. Po projetí otevíracího vozu se opět shledáváme s Mirou, který nám nadšeně popisuje, jaké našel parádní místo, a že má luxusní fotky. Holt první zdání někdy klame.

Naprosto spokojeni přejíždíme na další RZ. Ale až na odpolední průjezd, tak abychom mohli ještě po otevřené trati, protože na místo, na které míříme, žádná další silnice ani nic co by ji byť jen vzdáleně připomínalo nevede. Už jenom příjezd ke startu stojí za to. Stoupáme do neskutečných výšin a na město v údolí se díváme z ptačí perspektivy. Ale to je teprve start! Abychom zahlédli štíty hor, musíme pořádně zaklonit hlavu. Člověk si nedovede představit, že se tu někde ukrývá mezi nízkým křovím, zaseknutá do svahu klikatá „silnice“. Jedeme výš a výš, v hloubce pod námi zůstal start. Převýšení je neuvěřitelné. Opět posouváme hranice možností našeho vozu. Při pohledu z okénka se mi točí hlava, podobný výhled jsem měl naposledy z letadla při cestě do Řecka.

Když už to opravdu výš nejde, vybíráme si malinkatý palouček v záhybu trati s hodně velkým sklonem. Několik odvážlivců tu již parkuje, ale skoro všichni na rozdíl od nás mají off-roady. Couváme na palouček, jde to velmi ztuha, kola prokluzují, povede se to až na několikátý pokus. Když už jsme všichni venku, auto se náhle rozjíždí!!! Ten z nás, co řídil, auto v momentě v momentě dobíhá a skáče na brzdu. Auto se ještě chvilku smýká i zabržděné, než se definitivně zastavuje uprostřed „silnice“, jen kousek nad srázem. Zjišťujeme, že ten z nás, který řídil, nezatáhl ruční brzdu! Můžete hádat, kdo byl ten výtečník. Malá nápověda: Ani já ani Michal jsme za volantem právě neseděli.

Zhluboka jsme si oddechli a kameny, které nám spadly ze srdce, jsme použili jako klíny, když Mira zacouval zpět. „Já jsem se asi po…“, říká roztřeseným hlasem Mira. Tato příhoda nás sice vyděsila, ale na druhou stranu se stala vděčným předmětem našich debat, kdy jsme se bavili nad představou, jak voláme do půjčovny, že jsme „lehce škrábli“, anebo že auto se nám ztratilo a až z té výšky dopadne, tak jim budeme moci sdělit, kde se nachází, případně ať nám dovezou náhradí vůz, protože máme „poruchu“. Přitom jsme si ale sakra uvědomili, co se mohlo stát a jaké mohly být následky, fuj! Mráz z toho běhá po zádech.

Samotná RZ je ale překrásná. Úplně dole vidíme start a sleduje auto po téměř celé trase až k nám, kde se v „kose“ točí do další serpentiny a v zápětí mizí někde nad námi. Přesně v tento moment dole startuje další posádka. Je to úchvatná podívaná. Už jen jako třešnička na dortu působí fakt, že za několik minut se auta vynoří na hodně vzdáleném protějším svahu, kde je cíl. Ale je to tak daleko, že vidíme spíš jen oblaka prachu. „Hezčí RZ jsem snad ještě nezažil, to si budu pamatovat do konce života“, rozplývá se Michal. A to už jich viděl ve svém životě pěknou řádku. Pozdě večer je scénář podobný jako předchozí den. Sprcha na pláži a hurá do nočních lesů nad Loutraki, najít si místo na spaní u zítřejších RZ. Když Mira definitivně zaparkuje, Michal ještě zatahuje ruční brzdu. Ten člověk je nepoučitelný!