Petr a Martin Hejhalovi

V cyklu Znáte je? se nám tentokrát zpovídají sourozenci Hejhalovi – Petr a Martin. Všem fanouškům Rally Krkonoše se jistě vybaví jejich legendární skok ve sjezdu do Starých Buků. Tato dvojice se pravidelně umisťuje na předních příčkách v pořadí mistrovství republiky historických vozů v rally a to s vozem Škoda 110 L, který je s nimi od počátku kariéry. Památné jsou zejména souboje bratrské dvojice se stejným vozem jihočeské posádky Krejča – Šárka. Co nám řekli o své minulosti, pocitech a přáních do budoucna se dočtete v následujícím textu.

Jak jste se dostali k rally a která soutěž byla Vaše první?

Petr: Ještě v době mého školního věku se v našem okolí jezdila Rallye Vamberk, u které jsem nemohl nikdy chybět. Také mám ještě nyní v živé paměti, jak jsem cestoval „Pionýrem“ na rallye Bohemia. Cestou se mi „motorka“ zadřela, a když jsem zjistil, že autobus do Mladé Boleslavi jede dříve, než ten domů, nebylo co řešit.

Doma nebylo nikdy k autům daleko. Táta byl často zalezlý v garáži a snažil se nás něco naučit. Bohužel jsme ještě tenkrát nevěděli, jak se nám to může jednou hodit.

První soutěž v Českém Krumlově s Favoritem jsem jel jako předjezdec na sedadle spolujezdce s bratrancem Luďkem Hartmanem „Hary ředitel“, díky kterému jsem mohl začít závodit a splnit si tak velký sen.

Martin: Mě samozřejmě do závodů zblbnuli brácha s bratránkem. Já si zase pamatuji, jak jsme objížděli rychlostní zkoušky na kole, to mě ještě ani nenapadlo, že bych v tom mohl někdy sedět. Když začal brácha závodit, tak jsem mu moc záviděl. Vždy, když jsem si mohl sednout do závoďáku, koukal jsem po lidech, zda se na mě dívají a byl jsem na to moc pyšný.

Později, když jsem byl na vojně, tak jsme s bráchou začali uvažovat o stavbě vlastního auta. Dnes nemohu ani uvěřit, že jsme naši „Bobinu“(Š110), s kterou stále jezdíme, postavili za necelé 4 měsíce.

První společnou soutěží byla Rallye Úslava Blovice 97. Vzhledem k tomu, že byla mezinárodní a já jsem ještě neměl mezinárodní licenci, museli jsme startovat pouze v rámci pravidelnosti. Moc jsme si celý závod užili, a že jsme za závod dolili 13 litrů oleje do motoru, nám vůbec nevadilo.

Můžete sám sebe charakterizovat jako jezdce/spolujezdce?

P: Musím říci, že sám sebe nerad hodnotím, ale myslím si, že jsem celkem klidný jezdec. Samozřejmě před závodem přijde vždy nervozita a až jednou nepřijde tak to bude něco špatně.

M: Těžko sám sebe hodnotit. Snažím se mít vše poctivě připraveno, ale žádný puntičkář nejsem. Mám rád před závodem klid a ne řešit na poslední chvíli věci, které se mohly udělat doma. Před závodem jsem nervózní docela dost a na bráchovi pak záleží, zda to ze mě na první RZ spadne, nebo to potrvá celý den.

3. Vyzkoušeli jste už více závodních vozů nebo jste věrni spíše jednomu? Pokud jich bylo více, který z nich jste měli/máte nejraději?

Oba: Tak určitě nedáme dopustit na naši „Bobinu“. Je to neuvěřitelný auto. Nikdo si nedokáže představit, co za těch svých 15 soutěžních sezón vydržela. A to ani nevíme, co zažila předtím? Pro nás je víc než auto.

M: Já mám ještě jeden výjimečný zážitek a to když mě Emil Triner svezl na místní promo akci se Škodou Octavia WRC Evo I. Díky Emile…

S jakým vozem byste rádi závodili jednak mezi historiky a jednak mezi soudobými vozy, pokud byste nemuseli řešit finanční stránku věci?

Oba: V historicích bychom určitě rádi postavili v budoucnu nový vůz. Vzhledem k tomu, že jsme škodováci, tak třeba Š130 LR, kde by bylo skvělé vídat ve třídě více těchto aut. Závodit v poli soudobých vozů by bylo určitě super například s vozem Škoda Fabia S2000. Po svezení s jakýmkoliv WRC však touží každý.

Se kterým svým spolujezdcem/jezdcem jste si nejlépe rozuměli? Měli jste vůbec možnost nějakého většího srovnání?

P: Já jsem se svým bráchou naprosto spokojen a nikdy bych neměnil. Zažili jsme spolu spoustu krizí a těžkých chvil, ale vždy se nám je podařilo společně zvládnout. Uvědomujeme si, že rozpis je jednou z nejdůležitějších částí tohoto sportu. Oba víme, co je pro nás v rozpise důležité. A co mi Martin řekne, to platí.

Ještě musím vzpomenout na dva ojedinělé starty s jinými spolujezdci a tímto Pavlovi Nešetřilovi a Jirkovi Soumarovi děkuji.

M: Nikdy neříkej nikdy… Já jsem jel pouze jednorázové akce s Hlavičkou (Š110) a Majšajdrem (BMW 2002Ti) a to je málo času na porovnání.

Já ani nějakou změnu nevyhledávám, i když se žádné zkušenosti rozhodně nebráním. Brácha, kromě detailů v rozpise, má na věc stejný názor, jezdecky mu věřím a proto mi maximálně vyhovuje.

Má na Váš výkon nějaký vliv to, že jste bratři?

Oba: Jestli ano, tak jen v dobrém. Známe se opravdu dobře a víme jak se k sobě chovat. Zábrany kvůli tomu určitě nemáme. Naopak si tím, že jsme jedna rodina, můžeme více vyjít vstříc.

Co považujete za svůj největší úspěch?

Oba: Ze začátku jsme měli radost z nějakého toho poháru či získaného bodu. Ale velkým úspěchem je každá úspěšně projetá rychlostní zkouška, z které máme dobrý pocit a na tabuli vidíme pěkný čas.

A opravdu největším úspěchem je to, že závodíme v kuse 15 let. Na to jak máme malé zázemí a málo peněz, je to opravdu největší úspěch.

Jaká byla Vaše nejtěžší havárie?

Oba: Tak to byla jednoznačně rána na 3RZ rallye Pačejov 1998. Byl to velký nálet z kopce, kde po dlouhé rovině přišlo esíčko za lehkým horizontem L1 P2 BL3 P1 200. Měli jsme hrubou chybu v rozpise. Brzda měla být ještě před horizontem a ne až v levé 3. Zkrátka málo zkušeností. Strom v podstatě urazil zadek auta. Diváci nám postupně z louky nosili části vozu. Vypadalo to, že je po závodění. Díky pomoci našeho táty však Bobina vstala z mrtvých.

Co Vás při rally naposledy rozesmálo?

Oba: Tak právě se docela slušně bavíme u tohoto rozhovoru.

Věnujete se nějak fyzické přípravě?

Oba: Tak to vůbec. Maximálně vylezeme o dovelené s rodinou na nějaký kopec, rozhlednu, projedeme se těžce rekreačním tempem na kole či běžkách anebo splavíme nějakou tu „drsnou“ českou řeku, třeba Berounku. Prostě se snažíme šetřit síly na závody.

Kdo všechno se podílí na přípravě Vašeho závodního vozu?

P: Auto doma připravujeme pouze my dva. Motor a převodovku si dělám sám. Nějaké základy jsem pochytil od pana Vogla, který bratránkovi stavěl motor do Š1000MB. Neumím to na tak TOP úrovni, ale je to naše jediná možnost. Nemáme na to si to zadat, kromě obrábění a úprav speciálních dílů. A pokud si s něčím nevíme rady, tak nám poradí táta nebo kamarád Petr Veverka, kterému vděčíme za spoustu věcí a díky kterému jsme mohli přestavět naši stovečku na 1150.

Na soutěžích nám nejen mechaniky dělá Matěj a Míra Faltysovi. Tito lidé jsou pro nás moc důležití a bez takového zázemí se rallye jezdit prostě nedá. Díky kluci. Dříve s námi ještě jezdil právě Petr Veverka a Tomáš Donát. Petr už nemá tolik času a Tomáš se občas ještě s námi na závodech ukáže.

Máte oblíbenou soutěž a proč?

Oba: Krásných soutěží je spousta. Ale bez váhání můžeme vyzdvihnout Krumlov a Kopnou, která bohužel už dlouho nebyla součástí MČR HA. Je cítit, že tyto soutěže pořadatelé dělají pro závodníky a hlavně je na nich nesmírně těžká, ale nádherná trať. Hodně se k nim pak blíží Bohemka, Krkonoše a domácí Kostelec nad Orlicí.

Jaký je Váš vzor v rally?

P: Vyhraněný vzor nemám, ale uznávám všechny jezdce, kteří dělají tento sport srdcem. Není pro mě důležité s čím a za koho jedou, ale když mají maximální nasazení a je radost se na ně dívat.

M: Tak já žádný spolujezdecký vzor nemám, ale vždy jsem obdivoval Sainze, tak asi Luis Moya.

Koho byste označili za svého nejtěžšího soupeře?

Oba: Náš největší soupeř, ještě v době když jezdil se Š110 jako my, byl vždy Honza Krejča s Pavlem Šárkou. Tyto vteřinové souboje trvaly asi tři roky a celkový vzájemný rozdíl z tohoto období byl přibližně 16vt.! No prostě paráda. Nezapomeneme, jak jsme s Honzou prohráli sprint v Sosnové 2002 o 0,1vt., anebo když jsme ho v roce 2005 na Kopné porazili o 1,3vt. To bylo na infarkt.

M: Pro nás spolujezdce to nebylo tenkrát lehký je krotit. Celé soutěže se jezdily ve vteřinách a v druhých průjezdech RZ se jim už moc ubírat nechtělo, aby nikdo z nich náhodou nedostal půl vteřiny. Pokud byl rozdíl v soutěži více než 5vt., bylo v podstatě rozhodnuto.

Co plánujete do budoucna?

Oba: Rádi bychom pokračovali se stejným vozem tak dlouho, než se nám podaří postavit nový vůz, což jistě nebude jako na začátku za čtyři měsíce, ale spíše roky. K tomu nám ještě chybí pěkný balík peněz a spousta volného času.

Co říkají na závodění Vaše rodiny? Chystá se některý z potomků také na kariéru automobilového závodníka?

Oba: Když jsme tenkrát našim rodičům oznámili, že chceme zkusit rallye, tak se na to moc nadšeně netvářili. Nic jiného jim však nezbylo, zvykli si na to a postupem času nás začali podporovat a to nejen na závodech.

P: Když se moje manželka poprvé dozvěděla, co provozuji za sport, tak vůbec nevěděla co si pod tím představit. Nakonec to byla ale ona, kdo naši stovečce dal jméno „Bobina“, a pokud jí to čas dovolí, nevynechá s dětmi žádnou soutěž, které se účastním. Za její pochopení pro mou zálibu ji moc děkuji.

Našemu synkovi jsou teprve tři roky, bez autíčka v ruce se nikam nehne, a když se ho zeptáte, jak se jmenuje, tak řekne „Péťa Hejhal kluk závodník“. Nevím, co z něho bude, ale já ho do ničeho určitě nutit nebudu.

Máte nějaký soutěžácký sen?

Oba: Užívat si závodů dokud to jen půjde. Postavit nové auto, aby si Bobina už mohla odpočinout a třeba vyzkoušet nějakou zahraniční šotolinovou soutěž.

Veselá historka na závěr…

Oba: Na našem vůbec prvním závodě započítávaném do MČR HA ve Vyškově v roce 1997, jsme hned na první RZ a v první zatáčce z kopce šli přes střechu. Vypadla nám obě okna, ale s autem se i díky letnímu počasí dalo v dalších 120 km RZ pokračovat. Ve voze byl docela průvan a udržet v ruce správnou stránku z rozpisu nebylo jednoduché. V Konicích na náměstí nám někdo půjčil sluneční brýle, aby nám mouchy nelítali přímo do očí. Úplně stačilo, že jsme je měli mezi zuby. Na soutěži se tenkrát byli podívat i rodiče. Ani nás tolik nepřekvapilo, že si nevšimli chybějících oken, ale větším překvapením pro nás bylo, že nám mohli zopakovat část rozpisu, jehož čtení bylo v lese slyšet, jelikož se nám v té době o interkomu ani nezdálo.

Poděkování:

Děkujeme pořadatelům rallye Krkonoše, rodině Hlavatých za zájem o naši posádku a rádi bychom dále touto cestou poděkovali našim rodinám, kamarádům, fanouškům, novinářům, fotografům a všem, kteří nám za dobu našeho působení v rallye jakkoli pomohli. Poděkování patří i všem našim soupeřům, bez kterých by nás to nebavilo.

Především však děkujeme našim sponzorům: AUTOSKLO Servis Rychnov nad Kněžnou, ASSA ABLOY Rychnov, s.r.o.; FACEA, s.r.o.; RENOVAK Kostelec nad Orlicí; PODORLICKÉ sodovkárně, ORLICKÉMU TÝDENÍKU a firmě NDV Autoagregáty Petr Veverka za dlouhodobou podporu. Díky všem.