Jan Votava: Byli jsme soupeři i kamarádi, jedna velká banda

Když se řekne jméno Jan Votava, okamžitě se mi vybaví skromný kluk s dlouhými vlasy. Na českých rychlostních zkouškách jsme jej mohli vídat dvacet sezón, ale až bližší pohled na jeho kariéru prozradil, že vždy usedal pouze do vozů se všemi poháněnými koly.

Co přivedlo dlouhovlasého kluka k rally?

„Už od dětství mne přitahoval motoristický sport, ale jelikož pocházím z běžné rodiny, kde nebyl bohatý tatínek, tak jsem si nemohl dovolit koupit závodní vůz a začít objíždět soutěže. To se mi podařilo až v pozdějším věku, kdy díky svému podnikání jsem mohl začít spřádat myšlenky o rally. Můj kamarád a obchodní partner Radek Vild mě přesvědčil, že soutěže je to pravé a pomohl mi sehnat první auto. Tehdy to byl krasavec Mistsubishi Galant VR4 po výborném jezdci a pozdějším několikanásobném mistru Německa Hermannu Gaßnerovi seniorovi.“

V české rally se pohybuje docela dost Votavů. To máte svůj „gang“ nebo jsi „sólista“?

„Je pravdou, že pokud se podívám do registru jezdců na jednom internetovém serveru, tak je nás tam okolo deseti. Nic to ale nemá na „gang“ Nováků. Ti, pokud se jednou sejdou, tak to bude parodie na jednu scénku z filmu Marečku, podejte mi pero a jméno Hujer. Ale teď už vážně. Votavů tam pár je, ale vesměs to je shoda příjmení. Do závodnického prostředí z mé rodiny jsem zasáhl pouze já. Osobně znám pouze jednoho Votavu, a to Libora, což je kamarád z Plzně. Známe se spoustu let a nejenom kamarádství a společné příjmení, ale i láska k rally nás vedla k tomu, že jsme se snažili navzájem si pomáhat.“

Ty jsi od počátku usedal do vozů s poháněnými oběma nápravami, to tě dvoukolky netáhly?

„Jak jsem psal výše, zcela náhodou jsem měl jako první auto Galant VR4 a z cca 300PS auta se ti nechce přesednout do něčeho „horšího“.“

Mitsubishi nebo Ford, co bylo lepší?

„S Galantem jsem odjel jednu sezónu, abych na tři roky usedal do Fordu Escort RS Cosworth. Pak jsem sáhl opět po Mitsubishi a až na jeden start (Pražský rallysprint 2010 se Subaru WRC) jsem byl věrný Lancerům. Ale zpět k otázce. Ford měl lepší motor, ale mišák podvozek. A už i podle toho, kolik jsem odjel závodů s autem, které má tři diamanty ve znaku, tak je jasné, že za mne vyhrává Mitsubishi.“

Upřímně, závodit s Galantem nebo Cosworthem, to muselo být jako v pohádce…

„No, jak se to vezme. Když se mi dostal do rukou Galant, tak byl po těžké havárii podivně opravený. Pro mne bylo špatně, že jsem se na autě v podstatě učil a moc jsem toho nevěděl. Navíc bylo složité shánět jakékoliv rady, takže to bylo pro mne spíše trápení. Cosworth ve specifikaci pro skupinu N měl tragický podvozek a byla to spíše taková neřízená střela. Aby auto perfektně fungovalo, muselo mít správné díly a pravidelné repase. Bohužel jsem ho z finančních důvodů po technické stránce nedotáhl k vrcholu. Proto bylo těžké bojovat s lépe připravenými auty. Snažil jsem se vyrovnávat soupeřům odvážnější jízdou, ale z té plynuly často havárie, a tím pádem nezbýval potřebný budget na závody. Málo odjetých závodů znamená málo jezdeckého zlepšení, a tak to bylo pořád dokola.“

Ty jsi závodil v době, kdy vozy s třemi diamanty ve znaku výrazně dominovaly soutěžím, jak na toto období, kdy bylo na startu i 30 Lancerů, vzpomínáš?

„Bylo to velice krásné období a myslím si, že na tyto roky ráda vzpomíná spousta rallyových fanoušků. Vozy Mitsubishi a Subaru hrály v té době prim a kdo chtěl být v popředí, musel jednoduše v jednom z těch mnoha aut sedět. Závodilo se o každé místo a každá chyba byla rychle znát propadem ve výsledcích. I když jsme byli všichni velicí soupeři, tak v mnoha případech jsme byli kamarády. A když se na závodech někomu nedařilo a chyběl nějaký díl, stačilo skočit do vedlejšího stanu v servisu. Soupeři i kamarádi, jedna velká banda, jedna rodina. Jsem rád, že jsem mohl být jedním z nich, že jsem to mohl zažít.“

V roce 2015 jsi ukončil kariéru, co tě k tomu vedlo? Uvažuješ o návratu?

„Jezdili jsme už přes dvacet let. Samotná soutěž je prima, ale všechno zařizování kolem a shánění peněz je ubíjející. Kdybych neměl kolem sebe partu super lidí, asi bych skončil dříve. Bylo těžké končit, protože se nám stále dařilo, ale když se na to dívám zpětně, bylo to dobré rozhodnutí. O návratu zatím neuvažuji. Jsem soutěživý typ člověka, a tudíž nevím, zda by mne bavilo jezdit pomalu. Rychle bych to v mém věku a po tak dlouhé pauze asi nedal.“

Kterou soutěž považuješ za srdeční, která se ti nejvíce líbila?

„Každá soutěž je jiná, každá má něco do sebe. Třeba rally mezi vinicemi, tedy Hustopeče, se mi, co se týká tratí, moc nelíbila. Ale jednou větou zároveň dodávám, že atmosféra jižní Moravy, přicházející léto a super pořadatelé z toho udělali soutěž, kam jsem se vždy těšil. Za svou domácí soutěž považuji, i když jsem z Plzně, Rally Příbram. Měl jsem rád jejich uklouzaný asfalt. A i díky výsledkům, kterých jsem dosahoval, se mi moc líbila Bohemka, která mívala vždy těžké tratě.“

A která ti naopak nešla?

„Už z předchozí odpovědi vyplývá, že mi moc nešly Hustopeče. Tady bych zařadil i zlínskou Barum rally, kde mám docela negativní bilanci startů.“

Který z výsledků považuješ za ten nejlepší?

„Samozřejmě, že jako každý jsem chtěl být vždy ten nejlepší. Postupem času jsem své cíle přehodnocoval, a když jsem se pěkně svezl, byť výsledek nebyl TOP, tak jsem byl spokojený. Ale pokud to vezmu z hlediska výsledků, tak tady asi nejvíc pro mne bylo 3. místo absolutně na INA Delta Croatia rally 2005. Tehdy na chorvatské soutěži startovalo přes 60 posádek z deseti zemí. Rally vyhrál domácí Šebalj před mladým Bérešem a já naopak získal skalp Vaška Arazima. Mezi výsledky, kterých si cením, patří i opakované vítězství ve třídě na Bohemce 2014 a 2015, což bylo taky super.“

A opět naopak… Havárie, na kterou nerad vzpomínáš?

„Nerad vzpomínám na rány, které vznikly jenom mojí blbostí. Třeba na Šumavě při prvním startu s EVO 6, kdy jsem se snažil držet krok s ne zcela hotovým autem a hned jsem mu zasadil slušnou ránu. Nebo předposlední závod na Barumce po třech defektech, kdy už o nic nešlo, přišla zbytečná rána do stromu.“

Když se podíváme na tvé spolujezdce, tak to máš jednoduché… Franta Synáč „hrál první housle“… Nebyla za těch dvacet sezón s ním žádná „ponorková nemoc“?

„V tomto máš pravdu, neboť vedle mne se vystřídalo opravdu hodně málo spolujezdců v porovnání s jinými jezdci. Začínal jsem s kamarádem Honzou Sekaninou, ale toho docela brzy vystřídal Franta Synáč a v podstatě na celou mou kariéru si „zamluvil“ sedačku spolujezdce. Pouze jednou, když Franta nemohl, tak jej zaskočila Zuzka Chvojková. To se psal rok 2007 a na Bohemce jsem byl se Zuzkou absolutně devátý. Jinak všechny ostatní výsledky patří skvělé spolupráci s Frantou. Za ty roky se z nás stali velcí kamarádi a toto přátelství přetrvává doposud. V autě jsme si dokázali vždy vyjít vstříc, takže ponorka nás minula velkým obloukem.“

Sleduješ současnou rally? Jak ji hodnotíš? Kdo se ti ze soudobých jezdců nejvíce líbí?

„Syna začaly závody bavit, takže v rámci možností navštěvujeme soutěže doma i ve světě. Úroveň české rally je hodně vysoká a mnohé státy v okolí nám mohou soutěže opravdu závidět. S hodnocením jezdců jsem ovšem trošku opatrný, neboť vím, jak je těžké držet krok s ostatními, když nejsou peníze a čas. Přesto jsou tady mladí jezdci, kteří se mi líbí a je taky radost sledovat, jak si to rozdává špička. Pro mne je ale hrdina každý, kdo chce jezdit rally a svůj sen stát se jezdcem opravdu splní, často na úkor velkých obětí.“

Co se u tebe od posledního závodu změnilo, co děláš v soukromí, co tě baví?

„Mě baví skoro všechny sporty. Ale vzhledem ke stavu svého těla aktivně dělám už jenom cyklistiku horskou a silniční. Samozřejmě jako většina Čechů „ rozumím všemu a vše bych mohl trénovat.“

Veselých historek byla jistě spousta, podělíš se o nějakou?

„Je to veselo - smutná historka. Na Valašské rally 2001 jsem jel s EVO 6 a pořádně jsme se ani nesvezli, neboť hned na první erzetě jsme dali těsně před cílem těžkou havárií. V levotočivé zatáčce v rychlosti cca 120km/hod jsme šli ven, přerazili čtyři stromy a skončili na boku. Oba jsme byli v pořádku, ale rána to byla strašná. Auto ještě chytlo, takže jsme rychle vylezli předním oknem a utíkali pryč. Přibližně po stometrovém sprintu jsme si po vydýchání řekli, že mišáka přece shořet nenecháme a utíkali jsme zpět hasit. Hasiči na nás křičeli, ať zdrháme, že to bouchne. Nicméně, nic nebouchlo a auto jsme uhasili i s pomocí hasičů. Franta byl na mě dost naštvaný a řekl mi, ať si auto naložím na vlek sám, že jde do hospody, co stála od nehody 300 metrů. Nakonec zůstal na Moravě dva dny a do Plzně si přivezl přítelkyni, se kterou má dvě děti. Všechno zlé je k něčemu dobré.“